Základní ekologické pojmy

Základní ekologické pojmy

Ekologie se zabývá studiem  vzájemných vztahů mezi organismy a prostředím. Žádný organismus  nežije izolovaně. Každý jedinec žije v určitém místě, které mu poskytuje podmínky existence, má svůj životní prostor neboli biotop. Topograficky vymezený biotop určitého organismu se nazývá stanoviště. Každý organismus je jedním z mnoha jedinců téhož druhu.

Soubor jednotlivých organismů téhož druhu, žijících v  určitém místě a v určitém čase, tvoří populaci daného druhu. Zkoumají-li se vztahy  pouze mezi rostlinami, hovoříme o fytocenóze, při zkoumání vztahů mezi živočichy mluvíme o zoocenóze. Všechny organismy žijící společně ve vzájemných vztazích na určitém území tvoří biocenózu.

Každá biocenóza tvoří jednotný celek s neživým prostředím, v němž žije a spolu s ním tvoří ekologickou soustavu – eko-systém. Množina všech ekosystémů na Zemi tvoří biosféru.

Organismy a prostředí

Každému organismu se nejlépe daří při souhrnu určitých podmínek prostředí, které označujeme jako optimální podmínky existence daného druhu (nejnevhodnější, za kterých ještě může organismus přežít – minimální X maximální – horní hranice). Rozpětí mezi oběma hranicemi je pro různé druhy různé. Rozmezí podmínek prostředí, jímž se může organismus přizpůsobit, udává jeho ekologickou valenci.

Organismy s úzkou ekologickou valencí k některé podmínce prostředí označujeme  jako bioindikátory.

Podmínky prostředí:

1. podmínky abiotické – souhrn vlivů neživé části přírody (sluneční záření, teplota, atmosféra a její složení, chemické složení půdy, obsah rozpustných látek ve vodě aj.)

2. podmínky biotické – souhrn vlivů ostatních živých organismů na život jedince.

Abiotické prostředí

1. Sluneční záření
– jediný vstup energie do biosféry, a tedy do všech ekosystémů
– začátek potravního řetězce
– slunobytné (heliofyty) – pouštní, stepní, horské; heliosciofyty (tolerantní k slunečnímu záření i zastínění), stínobytné (sciofyty) – nesnášejí přímé osvětlení (kapradiny)

2. Teplota prostředí
- eurytermní rostliny – mají širokou teplotní amplitudu (-5 až +40 °C)
– stenotermní rostliny - mají relativně úzkou teplotní amplitudu

– optimální teplota většiny eurytermních rostlin je +20 až +25 °C
– z hlediska přizpůsobení rostlin rozlišujeme:
– Termofyty (teplobytné rostliny), snášejí vysoké teploty
– Psychrofyty (chladnobytné rostliny), snášejí nízké teploty
- Kryofyty – rostliny žijící na sněhu

3. Voda
– univerzální rozpouštědlo, jsou na ní závislé všechny metabolické procesy, zdrojem jsou atmosférické srážky, příjem hlavně kořeny
– podle vztahu ke stanovištím vlhkosti rozlišujeme ekologické typy
– Hydrofyty - rostliny vázané na vodní prostředí
– Hygrofyty – rostliny rostoucí na mokrých až zbahnělých půdách
– Mezofyty - rostliny rostoucí na vlhkých a mírně vlhkých půdách
– Xerofyty – rostliny rostoucí na půdách suchých, nebo převážnou část roku suchých

4. Půda
– vznik spolupůsobením klimatu a živých organismů
– systém vody, minerálních látek, vzduchu, živých a mrtvých organismů ja jejich rozkladných produktů (na rozkladu – dekompozici – se podílí většina půdních mikroorganismů)

5. Atmosféra
– poskytuje rostlinám základní stavební prvky – uhlík, kyslík a dusík
– znečištění atmosféry – má velký vliv na vegetaci, znečištění je způsobováno

a) tuhými emisemi – popílek, prach – ucpávání průduchů na listech – kontaminace a ohrožení zdraví živočichů a člověka

b) plynnými emisemi – produkty spalování uhlí (SO2), metalurgických výrob, automobilového a leteckého provozu (CO, sloučeniny olova, aldehydy, oxidy síry, dusíku, aromatické uhlovodíky), používání sprejů a chladících zařízení (freony)

Na místech, kde zůstaly zachovány přibližně původní podmínky prostředí, se dosud vyskytují některé původní druhy – relikty. Druhy vyskytující se jen v určitém území a jinde se nevyskytují se nazývající se nazývají endemity.