Za branam I Fenix – Martin Kunetka

Za branam I Fenix – Martin Kunetka

Ackoliv byl jiz davno den, dokonce se muselo blizit i poledne, na ces- te vedouci lesem bylo sotva videt. Dusot konskych kopyt prozradil bliziciho se jezdce mnohem drive, nez se z mlznćho oparu vynorila i jeho silueta.

Hbity kim sice bezel stale rychle, ale pres spadeny strom lezici naprić cestou se uż neprenesl hravć. I kdyz prekażka nebyla nijak vy- soka, odrazil se s vypetim vsech si1 a dopadl ztezka. Z kazdćho jeho pohybu bylo citit, ze ma za sebou dlouhou cestu.

Jeste dćle vsak putoval jeho jezdec, ackoliv z jeho polohy nebylo moznć vycist jakćkoliv znamky ńnavy. Vlastne se z jeho vyrazu ne- dalo odhadnout viibec nic. Pod kapuci plaśte se schovavala vćtrem a destem oslehana tvar zdobena hnedorysavymi vousy, ktera mela ponekud nepćitomny vyraz. Jako by se ji namahava cesta ani netyka-

jemy plast se stribrnou riiżi na zadech visel na mużi vyśśi postavy tćmer bez hnuti. V takovć rychlosti by za nim za beznych okolnosti vlal, ale ted' byl po desti nesmirne tezky a lepil se na jeho telo.

Po chvili cesty se zdalo, że se rytir zacina divat kolem sebe jeste pozorneji. Vypadalo to, jako by neco hledal. Kdyz konecne spatril to, co bylo zrejme predmetem jeho zajmu, na chvili jeho oblicejem prolćtl nespokojeny vyraz. Ale hned jej vystridala óleva a i naznak pobavenćho ńsmevu.

Zpomalil do klusu a potć do volnćho kroku. Pomalu prijel k vyso- kćmu stromu, pod nimz tise odfrkaval privazany kim. Na zemi lezel asi dvanactilety hoch a spal. Pod hlavou mć1 stocen pytel, v nemz zrejme prenasel svć veci.

Jezdec potichu prijel az k nemu a pak schvalne nahlas seskocil z kone. Hoch se polekane probudil. Kdyz poznal, kdo pred nim stoji, okamżitć vyskocil a prekotnć se omlouval:

„Pane! Prominte, ja, ja, ja jsem jen na chvilinku usnul, totiz za- vrel oci, abych mohl premyślet. Odpustte, neslysel jsem vas, chtel jsem...“

Byl by pokracoval dale, kdyby jej prłvetivy hlas jezdce neprerusil.

„Rad te vidim, hochu. Neomlouvej se, zdrzel jsem se. jak dlouho tu cekas?“

„Treti den, pane. Dve noci jsem nespal, ale ted' rano uż se mi zaci- naly zavirat oci, odpusfte...“ rychle ze sebe sypal chlapec.

„Treti den... To te mama s tatou nepostradaji?“ ptal se rytir, zatim- co odvazoval sedlo ze zpocenćho kone.

„Vite, ja nianiu nemam. Umrela, kdyz jsem byl jeste maly. A ta- ta... ten si na mć vzpomene, jen kdyz nić vidi a nesplete si nić zrovna s nekym z celadky. Vlastne mi tady bylo dobre.“

Ten tón, jakym hoch rikal svou zpoved', jezdci pronikl do duśe tak, ze se od svćho kone otocil zpet k chlapci a zadival se mu s ńcasti do oci. Co jen mu ten pribeh rikal? Jak zive si jeste ted' po tolika letech vybavuje strohć zachazeni ze strany svćho stryce. Matka zemrela pri porodu a otce odvedli s oddilem, kdyz mu bylo kolem ctyr let. Doted' si vybavoval plaćiciho otce, jak na odchodu zaprisahal stryce, aby se ujal jeho syna. Scćna byla tak dojemna, ze pronikla i zeleznou slup- kou otcova bratra. Ne że by se malćho hocha ujal s obzvlaśtni pćći nebo dokonce snad laskou, ale daval mu jist a ustlal mu na sene pod strechou. Teta ho celou dobu povazovala za pritez a nejednou ji slysel, jak svćmu muzi vycita, kolik ziveni takovćho budizknicemy stoji.

Potresenim hlavou se vsak rytir vzpamatoval z davnych vzpomi- nek. „Tak co, daś mi toho konć?“ usmal se, kdyz videl, jak na nej hoch civi a nevi, co ma delat.

„Ano, jiste,“ vyhrkl chlapec a rychle se otocil k uvazanćmu koni, ktery se nahlym pohybem vylekal a zacal tancovat kolem stromu. Jez- dec se chvili dival, jak s nim hoch zapasi a jak se mu pokousi sundat deku, kterou byl prikryty. Kdyz se mu to podarilo, hodil ji rytiri. Ten se otocil ke svćmu koni a peclive jej prikryl. Potć ho uchopil za uzdu a pritiskl svou hlavu k jeho uchu. Bylo slyśet, jak svćmu spolećniku dekuje za dlouhou cestu.

„Vy se mi libite, pane,“ prohlasil kluk, ktery mezitim odvazal dru- hćho kone a privedl jej k rytiri. „To neumi jen tak nekdo, takhle roz- mlouvat se zviraty. Miij tata se ke zvlratiim nechova hezky. Vzdycky bije vepre, kdyz nechce jit na porazku. Chudak tak kvici, ze se mi pak prici jist jeho maso. Ale snim ho, protoze jinak dostavam jenom chleba, a to mam obcas trochu hlad,“ rekl smutnć hoch.

„A ted' nemas hlad?“

„Popravde mam, pane. Muz z klastera mi sice dal trochu chleba a vody, ale stacilo to jen na den a phil, a to jsem setril. Pro vodu jsem si chodil do studanky tady po ceste, to jsem vedel, ze vas neminu. Ale pro jidlo domii jsem nechtel chodit, abych vas nepropasl.“

Ubohy klucina, pomyslel si rytir. Piivodne chtel jet hned dal, ale

potć, co pripravil sedlo na novćm koni, vytahl z braśny chlćb a sedl si ke stromu, pod nimz hoch pred chvili spal. Sam mel poradny hlad a toto byly jeho posledni zasoby. Presto vsak rozdelil bochnik na dve casti a tu vetsi podal chlapci.

Ten se do ni hladove zakousl a sporadal ji jeste drive, nez byl jez- dec v polovinć svćho dilu.

„Vy jste z daleka?“ zeptal se jeste s plnou pusou.

„)eśte dva dny cesty. Toto je uż treti kiiń, ktery mć poveze,“ jezdec ukazal na plnokrevnika, ktery uż natesene podupaval.

„Pani, a to jedete celou dobu v kuse?“

„Vyjel jsem pred tremi dny za soumraku. Jednou jsem nekolik ho- din spal pod jednim pristreskem, protoze lilo tak, ze jsem ani nevidel, kam jedu. Ale pak dćśt ustal, także jsem mohl vyrazit.“

Rytir nebyl zrovna vypravec a vlastne celkove nerad moc mluvil, ale kdyz vidćl, jak kluk visi na każdćm jeho slove, tak se snażil mlu- vit co nejobsirneji dokazal. Ale co mu ma popsat podrobneji? Cely cas bud’jel, nebo spal. Chlapci to zrejme pripadalo jako to nejvetsi dobrodruzstvi na svete, ale pro nej to byla jen prace. Z vypraveni sice vsechno vypada nadherne, ale kdyz se tak sam pozoroval, jak tu sedi unaveny, zmokly a śpinavy, tak si rikal, że skutećnost je trochu jina. Bylo mu vsak jasnć, ze hoch obdivuje kazdou kapku blata na jeho ob- liceji, protoze si jeste nedovede predstavit, co vse je za tim ukryto.

„A vy taky bydlite v klastere jako je ten tady?“

„Ano, je to klaster stejnćho radu. Proto jsem mohl predstavenćho vaseho klastera pozadat, aby mne zde na ceste pripravil kone.“

„Tata rika, ze vsichni by nejradeji jezdili jen na koni sem a tam a ohanćli se mećem, ale zorat pole, to nechce nikdo.“

Tu se jezdec od srdce rozesmal, az by se jeden divil, ze je neceho takovćho schopen. Ale tento klucina ho tak oslovil, ze si predsevzal, ze se na nej nekdy jeste pozepta.

„Ale ja si to nemyslim, chtel bych byt jako vy!“ dodal rychle hoch, protoze si nebyl jisty, zda se rytire nedotkl.

„Chlapce, kolik ti je let?“

„Patnact.“ Kdyz se vsak jezdec na nćj uprene dival, tak tiśeji dodal:

„Trinact.“ Po dalsi odmlce sklopil zrak k zemi a septl: ..Jedenact.“

Ale hned zvedl hlavu a s rozjarenym vyrazem prohlasil: „Ale umim

spoustu veci. Umim jezdit na koni a ucim se sermovat!“ Na diikaz svych slov zvedl ze zeme nejblizsi klacek a s vykriky s nim zacal ma- chat vzduchem.

Rytir se takć postavil a vytasil sviij mec z pochvy. Potć jej natocil

jilcem k chlapci a rekl: „Zkus si ho podrżet. Bud' te to oslovi, nebo odradi.“

Pak chvilku pozoroval ńzasem onemelćho hocha, kter si prvni skutecny mec, jenz kdy drzel, predaval z jednć ruky do druhć a bed- live zbran zkoumal.

„Aż ti skutećnć bude tćch patnact let a nerozmysliś si to do tć doby, tak jdi do vaseho klastera a nech si popsat cestu k nam. Budu na tebe ćekat,“ rekl jezdec a vzal si meć zpet.

Hoch se rozzaril jeste vice: „A jak se jmenuje ten vas klaster? A na koho se mam vlastne ptat, az tam dorazim?“

Rytir mu s ńsmevem odpovedel: „Nas klaster se jmenuje Bily.

A v nem se ptej na bratra Tadease.“

Muz sahl do vaku za pasem, vyndal z nćj nćkolik minci a podal je svćmu spolecnikovi.

„Tai stribrńaky? Vite, co si za to vśechno miizu koupit?“ zvolal nevericne chlapec.

„Zaslouzil sis, za kazdy den cekani jeden. Vsadim se, ze bratr z va- seho klastera ti dal nanejvys par med'akiu“

„Dal mi kus chleba a vody a hnal me s tim, ze mam byt rad, ze me zrovna nikdo nebije,“ odpovćdel kluk posmutnćle.

Rytir naskocil na novćho kone a chystal se vyjet. „A tobe vlastne rikaji jak?“ vzpomnel si.

„jsem Frantisek, syn sedlaka tady z Darmejovic.“

„Tedy mozna na shledanou,“ pravil muz s pokynutim hlavy a trys- kem se rozjel vstric dalsi ceste. Chlapec jeste dlouho stal a dival se jeho smerem, i kdyz mu v oparu jezdec i kim uż davno zmizeli.

Tadeas pobidl novćho kone do rychlć jizdy. Podvedome chtel dohnat zdrzeni, byl mu bylo milć, a tak nesetril ani sebe ani svćho kopytni- ka. Zvire bylo ohnivćho temperamentu, takze se rado nechalo pobi- zet k ostrćmu tempu, ale zaroven bud' nebylo dobre zacvicenć, nebo proste melo svou hlavu. Rytir se v duchu trochu zlobil na svć bratry z Ćervenćho klastera, protoze je podeziral, ze mu zamerne dali jed- noho z horsich koni. Kim sice dlouho udrźel rychly bćh, ale jezdec ho musel neustale hlidat, aby nevyvedl nejakou neplechu. To bylo ńnavnć.

Ted' zrovna ujizdeli po sotva viditelnć lesni pesince, po kterć spise chodila v noci zvirata nez ve dne lidć. Ale Tadeas moc dobre vedel, kudy jedou. Cim vice se blizil k domovu, tim lćpe se vyznal v kazdćm zakouti lesa a mohl tak volit skutecne nejkratsi cestu.

z tć tichć nenavisti neco vykvetlo. Jakć stćsti, że se k tomuto ćinu nerozhodl nekdo statnejsi. Ten by jiste zuzitkoval vyhodu prekvapeni. Tadeasovi nebylo dobre, krvacel. Musel sehnat pomoc. Drzel si ruku na rane a vysel ven. Dobelhal se ke statku, jen ruda stopa za nim ve snehu ziistavala. Zabusil na vrata. Jeste jednou, durazneji. Pak uż

se o vrata oprel celym tćlem.

„Kdo je?“ zaslechl drevem tlumeny Vaclaviiv hlas.

„Tadeas... Pomoc...“ vypravil ze sebe namahave rytir.

Jak se dvere otevrely, skulil se do naruce prekvapenćho hospodare.

Probudil se v malć mistniistce, do kterć oknem prosvitalo slunce. Ven- ku musel byt pekny, mrazivy den.

„Chvala Bohu!“ ozvalo se vedle nćj.

Tadeas natocil hlavu a spatril Markćtu sedici u postele. V utrape- nych ocich se ji objevily slzy. Radostl ranćnćho objala, ale pak, jako by ji samotnou zarazila ta diivćrnost, se odtahla a sahla po dzbanu s vodou.

Rytir se pokusil posadit a kupodivu se mu to podarilo bez vetsich obtizi. Citil se sice slaby a o pozornost se okamzite prihlasila bodnuta noha, nicmćnć cekal, ze to bude horśi. Nćjakć ty rany uż za sviij żivot schytal a po jednć sarvatce prolezel dokonce necely piilrok, nez byl zase schopen plnohodnotnć cinnosti.

Vdecne se napil. Pak si nechal upravit liizko a zase se do nej svalil.

„Dojdu pro babu,“ rekla Markćta a odbehla.

Tadeas nevedel, jakou babu mela na mysli. J en tezko Vaclavovu matku, ktera byla samotna upoutana na liizko. Pustil to vsak z hla- vy. Myslenky se mu totiz vratily k onć noci — nebo snad dneśni? Jak dlouho vlastne spal?

Trochu se otrasl, kdyz si uvedomil, jak malo stacilo k tomu, aby uż nebyl mezi zivymi. Spalo se mu dobre, byl prijemne unaven, a tak by- lo s podivem, ze se probudil prave vcas, aby zabranil nestesti. A i dale stalo stesti na jeho strane, vzdyt ńtocnik mel tolik vyhod. Presto to neni Tadeas, na koho budou hazet hlinu.

Po nćjakć dobć se dvere znovu otevrely. Vstoupila starsi źena v tmavych, potrhanych satech. Nebyla hezka, oblicej mela neprijem- ny, ale o to vice sebejiste se chovala.

„Zavri, musim byt sama,“ procedila mezi zuby k Markete, ktera zji- stala stat ve dverich. Ta se nejiste podlvala na Tadease, ale neodvazila se neuposlechnout.

Zena odhrnula perinu a jala se odvazovat osetrenou ranu. Pocinala

102

si natolik zkusenć, ze Tadeaśovi doslo, że to musela bit ona, kdo ho takto obvazal. Kdyz se na ni zadival, kmitlo mu pobavene hlavou, ze tćto zene rikaji „baba“, jen kdyz ji chtejl o neco pozadat. Jinak to musi byt „babizna“ nebo neco podobnćho.

Baba si vsak jeho pohledu nevsimala. Plne se soustredila na ranu a cosi si pro sebe mumlala. Pak udelala rukama nad Tadeaśovou nohou nekolik krouzivych pohybii a pritom znovu neco zaseptala. Nasledne vzala kozeny vak, ktery si prinesla s sebou, a chvili se v nćm prehra- bovala. Na stole rozprostrela novy obvaz a zacala na nej s rozmachly- mi gesty vsypavat riiznć bylinky. Kdyz skoncila, opet pozvedla ruce a nahlas vyslovila neco nesrozumitelnćho. Znelo to jako jazyk ucencii, ale ten Tadeas ovladal, a tak poznal, ze to nejsou skutecna slova.

„Myslim, że jitrocel, hermanek a zlatobyl budou lćcit i bez zarika- del,“ prohodil s ńsmevem a oprel se na posteli o lokty.

Babizna po nem ślehla pohledem a dal se venovala svć Cinnosti. Vypadalo to vsak, ze nyni uż svć procedury zkratila na minimum. Kdyz dokoncila obvazovani, ani se neobtezovala znovu zamachat rukama.

Podivala se spokojene na svou praci a mela se k odchodu.

„Dćkuji,“ rekl Tadeas smerem k jejim zadiim. Sice predtim neodolal pokuseni zenu popichnout, ale jinak ji byl velmi vdecny. Starena se na nej jen ńkosem podivala, zamrucela a odesla.

Hned potć do mistniistky vbehla Markćta. Vyptavala se rytire, jak se citi, a pochvalne se zminila o babe. Że hned potć, co se k nim Ta- deas pribelhal a omdlel, odbehl str cek pro tuto zenu, ktera lćcila vsechny v Milotine a spoustu dalsich lidi bydlicich v okoli.

„Nćkteri o ni rikaji, że je to stara ćarodćjnice. Można maji pravdu, je doopravdy divna. Zije stranou od ostatnich a na vsechny se diva tim svym pohledem. Clovek se pred ni cłti nejisty. Ale potrebujeme ji. Umi spoustu zaklinadel, ktera skoro vzdycky pomohou,“ brebentila Markćta.

Tadeas ji v tom nechal. Nebylo pochyb o tom, ze starena umela lćcit, ale o kouzlech a carech vedel svć. Nechtel vsak nahlas rici, ze je baba jen vodi za nos. Markćta by se na zenu urćitć rozhnćvala a ta by priste uż neprisla.

Kdyz se rozkriklo, ze se Tadeas probral, prisli se na nej podivat i ostatni- J ako prvni k nemu prispechal ustarany Mojmir, ktery si de- la1 vycitky, ze zde nebyl, aby jej ochranil. A ani kdyz Tadeas poukazal na to, ze to prece byl on sam, kdo ho poslal do Bilćho klastera, neo-

pustila Mojmira litost.

blesklo Tadeasovi hlavou. Musel se usmat, kdyz si predstavil, jak by se asi arcibiskup tvaril, kdyby vedel, ze mu prave obhlizi dium.

Najednou se otevrely hlavni dvere katedraly, zrejme prave skoncila vecerni mse. Ven se zacali trousit lidć, osamocene i po skupinkach, a casto se jeste zastavovali, aby si popovidali. Nedaleko se srotila sku- pinka starśich źen a dohadovala se o cenć ryb na trhu.

Potć ale k rytirove uchu zalćtl jiny hovor. Stranou od ostatnich stali dva starśi muzi, oblećenl spiśe venkovsky nez mćstsky.

„Mel by sis jit poslechnout farare Matouse. Każe u svatćho An- tonina. To ti povidam, to je ńplne jinć kazani, nez tady to zalostnć pozpevovani v jazyce ucencii. Matous se neboji hlasat po nasem a co hlasa, panecku! Trefuje se do vrchnosti, jak tć svetskć, tak tć duchov- ni. A ma pravdu, vsak uż z toho mćl oplćtaćky. Ale nejen do vrchnosti, i lidem dokaze pekne zatopit. Je mu jedno, jak plno ma v lavicich.

I kdyby tam sedćl jen jeden ćlovćk, ktery by byl jeste napiil hluchy,

kazal by s tou samou vervou. Vsak pojd' zitra na ranni a uvidis sam!“ vybizel jeden z nich.

Druhy pokyvoval hlavou. Vypadalo to, ze ani jeho prave skoncena mse prilis neoslovila.

„Kde najdu svatćho Antonina?“ ozval se nenadale Tadeas.

Muzi se prekvapene ohlćdli. Ten, ktery svćho druha tak zive pre- svedcoval, si ho chvili meril pohledem. Pak zrejme dospel k nazoru, ze ma co dćlat s clovekem, ktery je hoden odpovedi, a rekl: „Pojd', domii mam cestu kolem.“

A tak sli. Kraceli prevaznć mlcky, protoze oba muzi se pred ryti- rem zdrahali rozhovorit. Dokonce se ani nepredstavili. Tadease na- padlo, że z Matouśova kazani nema oplćtaćky jen sam farar.

„Jsme tady. Zitra v sedm,“ rekl ten, ktery vedl, kdyz dorazili na misto. Tadeas se kratce zeptal na cestu zpet do svćho hostince. Muzi ho sice podle jmćna neznali, ale kdyz jim popsal honosny dium, jenz stal v jeho blizkosti, rozjasnilo se jim, a tak mu ukazali smer.

Jakmile se ocitl zpet ve svćm pokoji, okamzite poznal, co se stalo. Ne ze by tu nekdo zanechal nejak napadnć stopy, to ne, ale bylo jasnć, ze mistnost nćkdo v jeho nepritomnosti prohledal.

Rytir se tedy presvedcil, zda ma ve vaku vse, co v nem ma byt, a kdyz nic neschazelo, mavl nad tim rukou. Presto se vsak na noc tćmer nesvlćkl a mec si nechal na dosah ruky.

Rano se vzbudil nahle. Cely rozlamany se zvedl z liizka a zamiril dolii na dviir. U kade, ze kterć pacholci nabirali vodu pro kone, si omyl oblicej a vydal se ke svatćmu Antoninovi. Ćekal vselicos, ale

21

rozhodne ne to, że tu bude tak plno, że se navzdory vcasnćmu pricho- du bude muset postavit do bocni ulicky vedouci podćl lavic.

Pritom ani vlastne nevedel, proc sem prisel. Ze svćho drivejsiho zivota si odnesl spise nechut k chozeni do kostelii svatć cirkve a od tć doby, co se pridal k radu, ani zadny nenavstivil. Tim vic ho prekvapi- lo to, co se neslo z kazatelny. Slova farare Matouśe se v tak mnohćm podobala tomu, co jim rikaval predstaveny, ze Tadeas nekolikrat jen ześiroka otevrel oći.

„At te nikdy ani nenapadne, ze jsme jedini, kdo se snazi zit sprav- ne!“ varoval ho kdysi mistr. Ted' mu rytir musel dat za pravdu. Ma- tous si neliboval v zadnych kvilivych chvalozpevech ani okazalych ceremoniich. Jednoduse vystoupil na kazatelnu a promluvil primo k lidem. Nćkolika malo vystiżnymi slovy jim dokazal strhnout mas- ku z tvare a ukazat veci ve spravnćm svetle. Nebal se jim rict, jaci doopravdy jsou.

Kdyz Tadeas letmo pohlćdl do davu, vsiml si, ze vsichni pozor- ne poslouchaji. Ackoliv tu musely byt stovky lidi, jedinym zvukem, ktery obcas narusil Matousovo kazani, bylo vrznuti dreva — to kdyz si nekdo preci jen potreboval na tvrdych lavicich malinko poposed- nout.

Po skonceni vysel Tadeas ven a pln dojmil se oprel o nedalekć za- bradli. Zanedlouho se za nim ozval povedomy hlas.

„Ten se jednomu zaryje pod kiizi, coz?“ pravil muz, ktery ho sem vcera dovedl. Kdyz Tadeas prikyvl, pozvolna pokracoval. Sem tam se ohlćdl na svćho spolecnika, jako by se dozadoval souhlasu k tomu, co rika: „To je jinć nez to, co vetsinou slychavame jinde, ze?“

Tadeas se nechtćl svćrovat s tłm, że se k jejich cirkvi ani nehlasi, a tak se omezil na nicnerikajici zabruceni a prikyvovani.

„Mnoho lidi slyśi na neco jinćho,“ pokraćoval opatrnć muz. „Tady v arcibiskupove meste to samozrejme neni snadnć, i kdyź byl vydan patent, ktery zrusil narizenl jednotnć viry. My... totiz chci rict, ze po- kud bys mel zajem, mohli bychom te predstavit i jin m lidem. Lidem, kteri nasli pravy poklad a uż se ho nehodlaji vzdat,“ dodal.

Muzi se na sebe nejistć podivali a mozna uż trochu litovali toho, ze se s pro ne neznamym clovekem dali do hovoru.

„Dekuji vam za nabidku, ale musim ji odmitnout,“ odpovedel jim Tadeaś, ktery se dovtipil, ze se oba hlasi k nejakć tajnć spolecnosti.

Druhy z muzii se neubranil zavrceni, kterć ale adresoval spise svć- mu druhovi. „)a ti to rikal, ze je jednim z tech, co se lehce nadchnou, ale kdyz dojde na ciny...“ nedokoncil septem pronesenou vetu.

22O

Pocinaje većeri pak bylo znovu prisne zakazano mluvit. Po jidle se meli bratri odebrat do svych cel a venovat se cetbe nebo necemu jinćmu. Bratri, kteri chodili na vyucovani, tedy povetsinou usedli za stiil a pripravovali si pojednani na zadanć tćma. Tadeas castokrat dlouho sedel pri svickach a dumal nad tim, co by mel na list pred se- bou napsat. Takovyto ńkol mu v Bilćm klastere nikdo nedaval. Musel vsak uznat, ze ma neco do sebe. Prinejmensim se vzdy donutil utridit si myslenky.

„Muz se ma umet strucne a smysluplne vyjadrit,“ rikaval jim bratr Justyn.

Tadease tyto chvile mnohdy bavily, mnohdy ovsem prave naopak. Bratr Justyn totiz trval na tom, aby kratkć pojednani napsali po każ- dć hodinć, jenże nćkterć vybranć citaty byly tak nicnerikajici nebo naopak tak zjevnć, ze o nich nebylo moc co napsat. To rytir sedaval u stolu dlouho do noci a snazil se vymyslet alespon nćco, s cim by byl jejich ucitel spokojen. Nevypracovani ńkolu se totiz nekompromisne trestalo.

Na dalsi hodine bratri postupne sva pojednani prede vsemi cetli a bratr Justyn toho ci onoho pochvalil nebo naopak toho ci onoho pokaral, kdyz se mu zdalo, że dotyćny neodhalil pravy vyznam uve- denćho citatu.

A tak rovnomerne plynul den za dnem. Tadeasovi zdejsl zivot do- konce v jistć mire i vyhovoval. Po narocnejśich letech mel konecne prilezitost si diikladneji odpocinout. Odpoledni prace totiz nebyly ve srovnani se spravcovanim Milotina nijak narocnć.

Ale i neprijemnć chvile dokazal Śedy klaster svym hostiim prichys- tat. Stale bylo patrnć, że Tadeas s Mojmirem jsou odjinud a że neznaji nekterć drobnosti. Jednou se tak oba bratri sesli tesne pred veceri a zamlkly Mojmir se podelil se svym trapenlm.

„Tadeasi, vis, ja si vazim ticha, ale nepripada ti, ze to tu prehaneji?“ rekl. „Vcera rano jsem se probudil v opravdu dobrć nalade a kdyz mi na snidani bratr podaval miij pridel, bezmyslenkovite jsem mu po- dekoval. Mel jsi videt, jaky pohled na me vrhl. Citil jsem se opravdu trapne, ale to skutećnć povaźujł za hrich, kdyź ćlovćk v dobrć vire promluvi?

Anebo ten vecerni zakaz mluvenL Vim, ze v klastere pak panuje takrka posvatnć ticho, ale ja bych se kolikrat nejradeji vypravil za te- bou a promluvil si s tebou o ńkolu, ktery nam dal bratr Justyn. Ne ze bych mel problćm udelat si sviij vlastni nazor, ale vymćna poznatkii s ostatnimi tak, jak to delame u nas, prece neni na skodu.“

8Ą6

Tadeas se na Mojmira zadumanć podival. Sam se podobnymi myś- lenkami dost casto zabyval. Zdejsi pravidla na nej piisobila na jednu stranu prinosn m dojmem, ale na druhou stranu jej takć v mnohćm svazovala.

Kdyz se mu Mojmir nyni sveril, tak takć prispel svou zkusenosti:

..J* jsem pro zmćnu asi pred pćti dny potkal po većeri na chodbć jednoho bratra. Miril zrovna ven na nadvori a protoze jsem se odtud pravć vratil, varoval jsem ho, że schody jsou uż namrzlć, a( si da

pozor. Ohlćdl se na me, prikyvl a sel dal. Byl bych na to zapomnel, kdyby za mnou predevcirem neprisel do cely predstaveny a nerekl mi, ze jsem ho zklamal.

V tu chvili do me uhodilo. Marne jsem vzpominal, co jsem asi mo- hl provćst, ale nic se mi nevybavilo. A tak mi sam pripomnel, że jsem promluvil navzdory zakazu, a dodal, ze tady byva zvykem, ze se bratr, ktery se prohreśil, alespon prizna a pożada o trest. Protoze jsem tak neucinil, musi mi ulozit trest tvrdsi.

Snazil jsem se mu vysvetlit, jak se cela udalost stala, a takć jsem popravde rekl, ze jsem o nutnosti ohlaseni vlastniho precinu neve- del. Odpovedel mi pouze, ze tady podle dohody nejsem hostem a ze pravidla pro me tedy plati jako pro vśechny ostatni. Protoźe se jedna- lo o prvni prohresek tohoto druhu, tak mi ulozil pouze jednodenni mlceni. Vsak sis sam mohl vsimnout, ze jsem rano v kapli mohl vas zpev jen poslouchat a ze jsem svou praci bratru Justynovi neprecetl, ale jen odevzdal.“

Predepsanych pravidel bylo vice a netykaly se jen mlceni. Tade- as s Mojmirem cas od casu nejakć prekrocili, protoze na ne nebyli zvykli. Ve vysledku tak byli jedni z nejtrestanćjśich bratriu Castokrat museli po vecerech vykonavat nejakć pridelenć prace navic. Vetsinou se jednalo o nejaky ńklid, cisteni nebo neco podobnćho. Tadeasovi tyto cinnosti nevadily, ale naplnovaly ho jen v pripade, ze mely ne- jaky smysl. Tresty se vsak mnohdy udelovaly jen tak, aby prace byla pokaranćmu bratrovi co nejneprijemnejsi. Tadeas jednou dokonce drhl svicny v kapli, kterć tri dny pred tim po sobe cistili jini bratri. Mojmirovi byl zase dvakrat nakazan piist, coż ho vzhledem k tćżkć praci v kovarne zasahlo vice, nez by bylo vhodnć.

Do skutecnćho krizku s ostatnimi se vsak Tadeas dostal az jiny den. Bratr )ustJn na jednć hodine zadal ke zpracovani myslenku:

„Trest je nejlepsi pomoc.“ Tadease inspirovalo proziti z poslednich tydnii, a tak se skutecne rozepsal. jeho prace byla trikrat delsi nez obvykle. Uvadel v ni, ze neco takovćho jako trest — v tom soucasnćm

2Ą}

A pak priśla sem do nasi vesnice, ze? Ćarodćjnice! Uhranćiva, neni divu, ze vasnostu okouzlila.“

Tadeas nyni pod umounenou tvari zahlćdl odlesk drivejsi krasy. Zena musela byt jako divka velice krasna, ale zivot v bide se na ni podepsal.

„Tady maś za ta jablka,“ vytahl Tadeaś z mćśce penize a dal je vy- rostkovi. „A ty pojd' se mnou,“ rekl zene a pomohl ji vstat.

„Mas hlad?“ zeptal se ji, kdyz byli kousek stranou a lidć se vratili ke svym beznym starostem. Zena prikyvla, a tak ji Tadeas k jablkiim pridal i svć jidlo. Zhltla ho jedna dve a pak se sklopenym zrakem ziistala stat. Nahle ale zpozornela a zacala si prohlizet Hromovo ko- pyto.

„Co je?“ zeptal se ji Tadeaś. Zena se vsak sehnula a zaćala koni ohmatavat pravou predni nohu. Pritom ho jemne placala a hladila. Po chvili se ukazalo, ze Hrom mćl nad kopytem zabodnuty trn, ktery ho trochu pichal pri kazdćm pohybu.

„Ta to s konmi umi,“ pronesl jan, ktery tomu prihlizel.

„To tedy ano, Hrom na sebe nenecha sahnout jen tak od nekoho,“ prikyvl Tadeas.

Bratri se pak radili, co s ni udćlaji. Tadeaś se odesel preptat mist- nich lidi, kde vilbec zena zije a co je zac. Zjistil, ze se ji vsichni tak trochu boji a nikdo s ni nechce mit nic spolecnćho. Pry umi zarlkavat. A krade.

„A ma nejakou praci? Z ceho zije?“ ptal se rytir. Na to mu vsak vsichni odpovedeli, ze s zenou nechteji mit nic spolecnćho. Tadeasovi to zacinalo byt jasnć. Zena, kterou jako divku nejaky urozeny pan zmrzaćil, źila jako zebrak. Spavala, kde se dalo, a jedla, co se dalo. Praci ji nikdo nesveril, a tak ji nezbylo nez jidlo krast.

Rozhodl se tedy, ze ji prispeje nejakou castkou na jidlo a ze se pokusi nekomu domluvit, aby ji vzal do svych sluzeb. Kdyź se vśak vratil ke konim, nasel u nich krome Jana takć dva bratry z Modrćho klastera. Prekvapeni bylo tim vetsi, ze debata mezi rytiri zacinala byt vyhrocena. Jan neco energicky gestikuloval a Tadeas i na dalku poznal, ze se jeho pritel premaha, aby nezacal krićet.

„Tady bratri si prisli zenu odvćst,“ rekl Jan rozhorlene, kdyz Tadeas dorazil.

„)e to zlodejka a musi byt potrestana,“ reagoval jeden z mistnich rytirii. Nekdo zrejme nelenil a ihned privolal bratry radu.

„Mejte slitovani, bratri,“ oslovil je Tadeas. „Vzdyt ta zena nema ani na jidlo, nema ani kde spat.“

„Vylouceno. Co by rekli ostatni, kdybychom ji ponechali bez tres- tu? To by se nam tu zlodejina velmi rychle rozmohla,“ trvali na svćm bratri s modrou prezkou.

Tadeas si nebyl jisty, jak moc je vhodnć, aby tady s J• nem prede vsemi vyuzili svć pravo, a tak si alespon vyminil, ze zenu do klaste-

ra doprovodi taky. Bratri se tedy rozjeli. Zena vedle nich cupitala a zahanbene se divala do żenie. I kdyz byla na pohrdlivć pohledy lidi, kteri se za ni po cestć otaceli, zvykla, nebylo jI to nic prijemnćho.

J• n zarazene sedel v sedle a nic nerikal. Tadeas to nakonec nevydr- żel, seskocil a kracel vedle zeny. Nemohl pochopit, jak mohou bratri

jet na koni a nechat bosou zenu jit po kamenech. Teprve pak si uve- domil, jak malo je zena oblecena, a tak pres ni prehodil sviij plast. To uż se vsak neobeślo bez nesouhlasnćho zakrouceni hlavami ze strany bratrii z Modrćho klastera.

Kdyz konećne stanuli u brany, pronesl vyśsi z bratrii: „Tak ji zas vedeme.“

Straż vedela, co ma delat. Dva bratri v hnedćm rouse pristoupili k zene, chopili se ji a nekam ji zacali odvadet.

„Nenecham te tam,“ zavolal jeste Tadeas a na oplatku se mu dostało prosebnćho, avśak jinak beznadćjnćho pohledu.

Rytiri se nechali zavćst primo k predstavenćmu. Predali mu listinu a vysvetlili mu vse, co bylo treba. Bez dlouhych okolkii pak Tadeas svedl rec na zadrzenou zenu. Vysvetlil predstavenćmu, co se stalo, i to, jak ji jeho bratri odvedli.

„Co s ni bude?“ zeptal se nakonec.

„Coby. Den, dva ji nechame zavrenou a pak ji pustime. Co taky s ni,“ odpovedćl Arnost.

„A co si od toho slibujete?“

„U ni? Nic. Ale kazdćho, kdo je pristizen pri nejakćm podobnćm cinu, na cas uveznime, aby mohl zpytovat svć svedomi a pokusit se o svou napravu. Tć zene velkou nadeji nedavam, ale rad je treba do- drzovat.“

„A ptali jste se ji viibec na svedomi?“ ptal se dal Tadeas a ani si nevśiml, że zapomnćl na sviij obvykly respekt k predstavenym a że postupne zvysuje hlas. Jan se po nem jen prekvapene ohlćdl.

„Jak to myslis?“ zeptal se zarazene Arnost.

„Vy jste nikdy nevideli, jak se chudera stydi, kdyz neco ukradne? Vzdyt ona ukradla ctyri jablka! Nema ani na jidlo! Kdyz ji po dvou dnech pustite, co si myslite, ze bude lepsi? O praci se ji nepostarate a kdyz se ji ostatni boji, tak kde ma vzit na jidlo?“

*94

Tadeas se zamyslel a pritom si mimodćk vzpomnćl i na jednu pn- hodu. V mezicase, kdy se mistr zotavoval, sel s jednim z mistnich bratrii do Derenova tabora, aby se domluvili na zasobovani. Vsiml si pritom, ze bratr se dival na blatem zamazanć stany a na dlouhć ceste odpovidajici vzezreni rytirii dost svrchu. Taborem naslapoval ve svćm zarive bilćm rouchu opatrnć a dava1 si velky pozor, aby se neuspinil. Tehdy si vsak Tadeas myslel, ze se mu to jen zda.

„Vis, co? Zajdeme ted' za knćzem a rekneme mu, że zitra rano pri- jdeme do kaple, ano? Uvidis sam,“ rekl jeste mistr.

Na zpatecni ceste se tedy zastavili v hlavni kapli. Tadeas si dobre vsiml, jak nenapadne mistr vystupuje. Vlastne se jen prisel podivat do kaple a pri rozmluve s knezem se jen tak mezi reci zminil, ze uż je mu lćpe a że zitra rano prijde.

Ackoliv Tadeas nevedel, kam tim mistr min, hned dalsi den rano si vsiml, że kaple se zaplnuje mnohem rychleji, neż kdyz v ni byl minulć dny. Nakonec byla vsechna mista k sezeni obsazena. Zdalo se, ze je tu snad cely klaster.

Kaple byla dnes slavnostneji vyzdobena. Ticha sepot, ktery se jeste sem tam odnekud ozval, utichl, jakmile malć varhany spustily tah- lou melodii. Vśichni bratri naslouchali s vaznym vyrazem, i kdyz ke konci uż zacal tu a tam nekdo neklidne poposedavat, protoze skladba byla dlouha.

Kdyz nastroj doznel, vesel na vyvysenć misto knez a rozhledl se po pritomnych. Dal si vsak dobry pozor na to, aby se pohledem vyhnul mistrovi s Tadeasem.

„Bratri!“ spustil. „Kdo z nas vi, ktery den bude jeho posledni? Kdo z nas vi, jestli uż zitra nebude muset odejit na druhy breh? Podivejte se do svych srdci. Chteli byste odejit takto? Nebo je tam jeste neco, ceho byste se meli radeji zbavit, abyste pozdeji nelitovali? Kazdć rano byste si meli pripominat, ze nadchazejici den miize byt vas posledni, a podle toho k nemu taky pristupovat...“

Tadeas sedel a postupne prestaval vnimat jednotliva slova. J eho pozornost upoutal samotny knez, muz nizsiho vzriistu a drobnćho knirku. Byl to velmi zdatny rećnik. Dovednć prechazel mezi klidnym hlasem a nalćhavym volanim, v pravy cas vkladal drobnou pomlku,

aby tak udrzel napeti, a viibec celym svym projevem dokazal upnout pozornost posluchacii presne tam, kam chtel. Tadeas se malinko roz- hlćdl a vsiml si, ze zdejsi bratri visi na kazdćm jeho slove. Bylo videt, ze ho radi poslouchaji.

„Pamatujte na to!“ zakoncil sviij proslov knez a rychle odkracel.

343

Nato se znovu spustila tźhla skladba, po jejimż konci dva ćekajici bratri otevreli zvenci dvere a rytiri zacali postupne vychazet.

Venku mistr zatahl Tadease za loket a nenapadne si stoupl pobliz nekolika hlouckii mistnich bratriu Nic vsak nerikal, a tak se rytir do- vtipil, ze se ma rozhlizet kolem sebe.

„Dnes bylo kazani opravdu vażnć,“ prohodil jeden bratr stojici ne- daleko Tadease ke svym druhiim.

„Ano. Ale bratr Martin to rikal dobre. Myslim, że vsichni zapomi- name na to, ze bychom tady uż zitra taky nemuseli byt,“ odpovedel mu druhy.

„Vsak si vzpomente na toho mladćho drevare, co bydlel dole ve vsi. Plny sily a porad rikal, jak si chce uzit zivota. A pak na neho spadl strom a bylo,“ pridal se treti.

„Taky jsem si na neho vzpomnel. Tak si musime dat pozor, at nedo- padneme jako on,“ rekl znovu ten prvnl.

Kdyz tento hloucek utichl, dolehlo k Tadeasovi z druhć strany:

„ .. novou prezku. Ta stara se mi uż rozpada a sedlo mi nedrzi porad- ne. Kdyz jsem se naposledy vracel, malem jsem spadl.“

„Bratr Cyril se pry uż uzdravuje. Kovarna by mela byt v provozu co nevidćt. Ale miiżeś si zajit do Kresomyslii. Je tam jeden kovar. Moc toho nenamluvi, o nase veci se moc nezajima, ale praci odvede dobrou. Ani za ni moc nechce.“

Pak Tadease vyrusilo zabouchnuti vchodovych dveri kaple. Dva bratri v hnedćm odevu jeste zkontrolovali, ze je vse v poradku, a pak se rozesli kazdy svou cestou. Tadeas ale jednoho z nich zastavil.

„Promin mi, ze se ptam tak zvedave, ale myslel jsem, ze cekajici bratri do hlavni kaple nesmi?“ zeptal se.

„To je pravda. Vsak jsme takć byli venku. Dva z nas maji vzdycky sluzbu. Marne za ńkol zavrit dvere, kdyz jsou vsichni vevnitr, a pak je otevrit, kdyz dohraje zaverecna hudba,“ odpovedel huben mladik.

„A proc je to nutnć?“ pokracoval Tadeas nechapave.

„Aby se rytiri mohli plne soustredit na kazani a nemuseli se zabyvat vedlejsimi vecmi, kterć by odvadely jejich pozornost. Je to pro nas ćest, kdyz na nas vyjde rada!“ prohlasil potćsenć bratr a uż padil dal

za svymi povinnostmi.

„Tak co si o tom myslis?“ zeptal se mistr, kdyz se vratili do pokoje a usadili se.

Tadeas nevedel, co rict. Mel spoustu dojmii a pocitii, ale nebyl schopen je nijak uchopit. Ani slovy a vlastne ani jakoukoliv urcitejśi myslenkou, natozpak ucelenym nazorem.

„Nedokaźu rict, co citim. Je to jen nćco neurcitćho. Na druhou stra- nu, nevim, co bych knezovu proslovu vytkl. Nabadal bratry, aby si uvedomili zavaznost chvil, kterć prozivame, a nepl tvali casem. A to je prece spravnć.“

Mistr se pousmal. „Neprekvapuje me, ze jsi to pochopil takto. Ale musim s tebou nesouhlasit. Ano, na prvni pohled to tak vypadalo, ale jen na prvni pohled. Myslim vsak, ze bratri si z dnesni navstevy kaple odnesli nćco trochu jinćho. Nebylo jim totiz receno, że maji pristupo- vat ke kazdćmu dni s plnou vaznosti a neplytvat drahocennym casem na podruznosti, ale bylo jim receno, ze se maji snazit z toho diivodu, ze nikdy nevi, kdy uż bude pozde. To je ale ńplne spatne. Zraly clovek prece nepotrebuje mit k tomu, aby vyuzival kazdćho dne smysluplne, nad sebou hrozbu bliżici se smrti. A bratri naśeho radu uż teprve ne. Zodpovedny pristup ke kazdćmu dni by pro ne mel byt samozrejmos- ti, bez ohledu na to, kolik let zivota jim jeśte zbyva.“

Tadeas mlcel. Bylo to tak. Ted', kdyz to slysel od mistra, mu to bylo jasnć. Ale proc na to nikdy neprisel sam?

Mistr po chvilce pokracoval: „A jeste jedna vec. Jak te znam, tak uż jsi v kapli nekolikrat byl, zatimco se o me staral Jesek nebo Ven- delin. Mam pravdu?“

Rytir prikyvl.

„Tak mi povez, v ćem se to dnes liśilo od jinych dni?“

„Bylo tam mnohem vice lidi. Tedy ne że by predtim rytiri do kaple nechodili, ale takto plno nebylo nikdy. Celć to bylo takovć slavnost- nejsi, i vyzdoba byla krasnejsi.“

„Proc myslis, ze tomu tak bylo? Dnes neni ani nedele ani zadny jiny svatek nebo vyznamny den,“ nafukaval mistr.

„To nevim,“ priznal po kratkćm zamysleni Tadeas. „Ty myslis, ze to bylo kviili tomu, ze jsi tam sel i ty? Ale jak by to bratri vedeli?“

„Ty vis, kdo jediny krome nas vedel, ze prijdeme.“

„Knez Martin.“ Mistr prikyvl.

„Takze ty si myslis, ze vcera mezi zdejsimi bratry roznesl, ze se rano chystaś do kaple? A ze rytiri priśli, protoze si mysleli, że si dnes po- slechnou neco zvlastniho, kdyz tam budes ty? Asi si mysleli, ze budes mit proslov ty!“ vydedukoval Tadeas.

Mistr se nejprve usmal a pak se dokonce i nahlas rozesmal, coz rytire trochu zarazilo. „Tadeasi, nekdy me jeste porad dokazes pre- kvapit,“ rekl pobavene mistr. „Martin prece vedel, ze bude mluvit on, a ne ja. K tomu, aby obesel ostatni bratry tedy musel mit jiny diivod.

A to żel ten, ze mi chtel ukazat, jak ctnostne tady v klaśtere ziji, kdyz do kaple chodź tolik bratril a kdyz maji kapli tak krasne vyzdobenu. A i samotne proslov schvalne sestavil tak, aby to vypadalo, ze tady kazdy den promlouva bratriim do duse. To je prave to pokrytectvi! Vzdyt oni nechodi do kaple z pravć touhy po poznani, ale kviili tomu, aby se predvedli pred lidmi!“

Tadeas nevedel, co by na to rekl. Pravdou bylo, ze to, co slysel pred kapli, ho dost zklamalo. Jedni bratri si hned naśli priklad jinćho ćlo- veka, ktery vedl nerestny zivot, namisto toho, aby se zamysleli sami nad sebou. Druhym delal nejvetsl starosti konsky postroj. A aby toho nebylo malo, tak si rytiri ani neumi otevrit dvere. A pro ty, ze kterych si udelali sluhy, je to jeste pocta!

„Co s tim chceś udćlat? Jak chceś bratriim pomoct?“ zeptal se na- konec.

„Bude to tezkć, Tadeaśi,“ odpovćdćl mu mistr. „Potiz je v tom, że bratri skutecne veri, ze ziji ctnostnym zivotem, a jeste k tomu jsou na to nalezite pysni. Kdyz jim budeme chtłt ukazat jejich omyl, velmi pravdepodobne se zacnou ztuha branit, protoze pohled pravde do oci pro ne nebude zrovna prijemny. Jen malo z nich by ho sneslo. Ten zbytek se radeji bude snazit znovu zavrit oći, jen aby se nemusel vzdat dosavadniho konejsivćho klidu. Pokud tedy ma mit nase ńsili trvalejsi hodnotu, budeme muset vyburcovat toho, kdo tady s nimi ziistane a kdo je koneckoncii za tento stav zodpovedny.“

„Jeronyma?“

„Ano. J ako predstaveny nechal rozriist tento nesvar, jako predsta- veny ho bude moci znovu vymytit. Pokud bude chtit. Pustime se do toho za par dni, az si jeśte trochu odpoćinu. Ted' mi sem ale zavolej Derena a Vendelina, prosim. Musim s nimi probrat nekolik veci.“

jeste jeden prikaz Tadeas dostal. O uzdravujiciho se mistra uż ne- musel pecovat, a tak mel na nadvori nebo v okoli klastera vyckavat prijezdu predstavenćho. Dockal se za dva dny. Jeronym prijel se svym doprovodem v dobrćm rozmaru a zacal se bratrii vyptavat na nejriiz- nejśi vćci, kterć se staly po dobu jeho nepritomnosti.

Potkal se takć s knezem Martinem a Tadeas si i z dalky vsiml, ze se pćedstavenćmu hned po prvnich slovech zmenila nalada. Navenek se ovladal, ale Martina si odvedl do ństrani.

Tadeas se za nimi nenapadne vydal. Nebylo mu sice prilis po chu- ti, vyslechnout si soukromy rozhovor, ale mistr mu v slovne rekl, at zkoum* Jeronymovy reakce po prijezdu. Uminil si tedy, ze se aspon