Příčiny a počátek husitské revoluce

Příčiny a počátek husitské revoluce

Roku 1378 nastupuje na český trůn syn Karla IV. Václav IV. jako král český a římský. Je nazýván „přítel lidu a zemanů“, protože se obklopoval svými milci z řad nižší šlechty a měšťanů. Holdoval také vínu, zábavám a lovu. Nezajímal se o politickou situaci, vedl stálé spory s vyšší šlechtou, kterou se snažil odsunout z politické scény. Hodnocení jeho osobnosti je však složité. Nastoupil totiž v nelehké době, plné politických i hospodářských změn, na kterou nebyl svým možná přespříliš milujícím otcem připraven.

Dekretem kutnohorským 18.1.1409 změnil Václav poměr hlasů na univerzitě na tři pro českou část a jeden pro část německou. Protestem německé části university proti této změně byl odchod většiny německých profesorů a studentů a Univerzita Karlova začíná upadat. Na konci 14. století patřila církev mezi nejbohatšího feudála. Patřila jí asi třetina půdy, a tedy i příjmy z ní.

Obyvatelstvo mělo povinnost každoročně ve dvou splátkách odvést normální poddanský úrok z výnosu půdy, který vybírala vrchnost a desátek pro farní správce. Platil se také biskupský desátek a existovali mimořádné dávky vybírané zprvu občas, během let pak častěji. Poplatky se dále vybíraly za každý náboženský úkon – křest, zpověď, poslední pomazání, pohřeb. Další pramen zisků byly ofěry, dary kněžím, jimiž si poddaní kupovali spasení před Bohem. Z ofěr se později vyvinuly odpustky.

Odpustková praxe nakonec přerostla v očividné kupčení, které se dotýkalo prostých lidí. Pro dokreslení moci církve uveďme ještě hustou síť kostelů, která čítala asi 3500 objektů. Od roku 1415 většina mladých knězů podává pod obojí. Tato praxe se rozšiřuje také na venkov. Starší katoličtí kněží jsou však proti těmto praktikám a odmítají světit nové kněze. Začíná být nedostatek hodnostářů, rozmáhá se lidové kazatelství.

Václav IV. pod výhrůžkami papežského legáta navrátí kostely v Praze i jiných městech římským kněžím. Husité se proto začali shromažďovat na vyvýšených místech. Nejvýznamnější se stala hora Tábor. Zde 22. července 1419 došlo navzdory zákazům k mohutnému srazu českých i moravských husitských poutníků.

Hned poté (30. července 1419) Jan Želivský, kazatel z Nového Města pražského, jež bylo radikálnější než Staré Město p., doprovázen davem, podnikl útok na novoměstskou radnici za účelem osvobození uvězněných bratrů. Při útoku bylo svrženo z oken a ubito jedenáct odpůrců kalicha. Po 1. pražské defenestraci byla narychlo ustanovena nová rada, kterou přijal i Václav IV. Dne 16. srpna 1419 král umírá a v Praze i v jiných místech propukají živelné bouře.

Tábor – jeho založení klademe k 30. březnu 1420. Stoupenci kalicha se zde rozhodli vybudovat rovnoprávnou společnost založenou na ideálech Bible (bratrství, láska, chudoba, pokora, mravnost, spravedlnost). Rozhodli se uspokojovat své individuální potřeby z kolektivních zdrojů. Do města začali proudit zástupy lidí asi ze 150 okolních vesnic. Do čela se dostávají vladykové Zbyněk z Prachova a Mikuláš z Husi.

Koncem 14. stol. se dostaly do Prahy spisy oxfordského profesora Jana Viklefa, které zaujaly především mladé české mistry na pražské univerzitě. Od r. 1402 začíná veřejně v Betlémské kapli vystupovat mluvčí univerzitních reformátorů Jan Hus. I když hlavními příjemci Husova učení byli hlavně obyvatelé Prahy, od roku 1412 se reformní hnutí stále více prosazovalo i ve venkovských královských městech. Po roce 1415 se ke kalichu začali stále houfněji přidávat i sedláci.

Také šlechta nezůstala stranou. R. 1415 vystoupila proti Husovu upálení. Husitská šlechta, seskupená kolem nejvyššího purkrabího Čeňka z Vantemberka, se však z obavy z rozšiřování reformních požadavků stále více spojovala s universitními mistry kolem Jakoubka ze Stříbra. A tak ještě před vypuknutím revolučních událostí husitské hnutí zahrnovalo příslušníky všech stavů.

Programem husitství se staly čtyři pražské artikuly, vyhlášené na společném shromáždění husitských stavů v Praze 27. května 1420. Obsahovaly svobodné kázání božího slova, příkaz podávat všem věřícím bez rozdílu pod obojím způsobem, zákaz světského života kněžím, trestání smrtelných hříchů revolučními orgány. Čáslav byla dobyta prakticky bez boje r. 1421 Pražany. Patřila k tzv.

pražskému městskému svazu vedle dalších východních měst – Český Brod, Kouřim, Kolín, Nymburk, Kutná Hora. Existoval také táborský městský svaz – Písek, Prachatice, Sušice, Horažďovice, Klatovy, Domažlice. 3.-7. června 1421 se ve městě konala jedna z nejskvělejších akcí celé husitské revoluce – čáslavský sněm. Sešli se na něm zástupci nižší šlechty, rytířů a zemanů. Nebylo zde vůbec zastoupeno duchovenstvo. Závěry sněmu: čtyři pražské artikuly se staly zemským zákonem, sesadili Zikmunda z trůnu a sněm se povýšil nad samotného panovníka, sestavili Kolektivní orgán.

Zastavme se u osobnosti Mistra Jana Husa. Jan Hus (1371-1415) pocházel asi z jihočeského Husince a od 90. let studoval na pražské univerzitě, kde pak od 1398 přednášel. Zde se setkal s reformním učením domácím (Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova) i cizím (Wycliffe), které pak sám rozvíjel. Od roku 1402 kázal v kapli Betlémské. Roku 1409 se Jan Hus podílel na Dekretu kutnohorském (změna hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů, kteří podporovali Václava IV. v papežském schizmatu). Roku 1410 dal arcibiskup spálit Wycliffovy spisy a Jana Husa uvrhl do klatby. Až po vystoupení proti prodeji odpustků (1412), na nichž měl zájem Václav IV., musel Jan Hus odejít z Prahy na venkov. Tady kázal, a především psal svá nejvýznamnější díla.

Ač byl v Čechách v bezpečí, na výzvu koncilu odejel hájit své učení do Kostnice. Proslulý Zikmundův glejt mu zaručoval pouze bezpečnou cestu. Jakmile se ocitl na církevní půdě v Kostnici, byl uvězněn a když nechtěl odvolat články svého učení označené za bludné – koncil s ním odmítl diskutovat – byl odsouzen jako kacíř a 6.7.1415 upálen.

Základní myšlenky Mistra Jana Husa: veškerá církevní správa má být v souladu se zákonem Božím = Biblí; papežství je pouze lidská instituce; světská vrchnost má právo reformovat duchovenstvo zkažené blahobytem; každá vrchnost, duchovní i světská, trvale žijící ve hříchu, ztrácí svou moc před Bohem, tj. poddaní ji nemusí poslouchat a musí jí jako křesťané odporovat; odmítal kupčení s odpustky a vymáhání dávek od věřících; nabádal církev, aby se vzdala světského majetku a vrátila se k duchovnímu poslání.

Hus sám sebe pokládal za správného katolíka, který chce odstranit existující zlořády. Byl přesvědčen o povinnosti každého jedince řídit se božím zákonem. Hus si zřejmě plně neuvědomoval důsledky své aktivity. Tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, tím, že vytvořil učení o spravedlivém pánu (poddaný či podřízený nemusí poslouchat vrchnost, žije-li tato ve zjevném hříchu), a tím, že za nejvyšší soudní instituci prohlásil Krista, v podstatě urychlil celospolečenský otřes. Učení Jana Husa a jeho přátel zákonitě nevedlo k vítězství křesťansky chápané lásky, pravdy a dobra, nýbrž k vyhrocení společenských rozporů a posléze k revolučnímu výbuchu.

Po Husově upálení se český sněm usnesl na tzv. protestu, ke kterému se připojilo se svými pečetěmi 452 šlechticů – českých a moravských pánů – a tento dokument byl odeslán do Kostnice. Přes protestní listy české šlechty odsoudil koncil k upálení i Husova přítele Mistra Jeronýma Pražského.

Jeho život skončil na hranici 30.5.1416. Kostnický koncil uzavřel svá jednání roku 1418 – vyřešil církevní schizma, jediným papežem se sídlem v Římě byl zvolen Martin V., svolavatel koncilu Zikmund Lucemburský stanul na vrcholu slávy.

Mnozí šlechtici začali vyhánět z far na svých panstvích Římu věrné kněze a dosazovali místo nich Husovy stoupence podávající z kalicha, část šlechty přistoupila k záboru statků církevních institucí. Zikmund hrozil Václavu IV. vyhlášením křížové výpravy, nedojde-li k obratu. Lidé z venkovského prostředí pořádali masové pouti na vyvýšená místa, „hory“, jimž se říkalo biblickými jmény – Beránek, Oreb, Tábor. Na horách se scházeli přívrženci reformy z menších měst, městeček a vsí, naslouchali tu kazatelům a přijímali z kalicha. Lidé měli též představu, že v blížícím se dramatu Posledního soudu dojdou věrní křesťané spasení pouze „na horách“.