Planety sluneční soustavy – Sluneční soustava

Planety sluneční soustavy – Sluneční soustava

JUPITER

Jupiter je nějvětší planetou Sluneční soustavy. Nachází se v průměru přibližně 778,3 miliónů kilometrů od Slunce a oběhne jej jednou za 12 let. Jeho obrovské těleso má průměr přibližně 142 984 kilometrů. Jupiter má nejrychlejší rotaci ze všech planet. Kolem své osy se otočí za méně než deset hodin. Jeho orbitální rychlost je 13,1kilometrů za sekundu. 3.3.1972 byla vypuštěna sonda Pioneer 10, která provedla první úspěšný let kolem Jupitera.

18.10.1989 byla vypuštěna sonda Galileo. Na oběžnou dráhu Jupitera se tato sonda dostala až v roce 1995. Nesla sondu, která měla prozkoumat Jupiterovu atmosféru. V dalekohledu je možno pozorovat, že  kotouč Jupitera je překřížen světlými a tmavými pruhy. Světlé pruhy se nazývají zóny a tmavé pruhy se nazývají pásy. Toto pruhování je tvořeno oblaky, která jsou vtažena do pruhů velmi rychlou rotací planety a atmosféry.

Na fotografiích se kotouč Jupitera jeví v zářivé červené a oranžové barvě. V atmosféře lze pozorovat velké víry, které se jeví  jako bílé a tmavé ovály a skvrny. Největší z těchto vírů je Velká červená skvrna, která byla pozorována již od 17. století. Vesmírné sondy ukázaly, že Velká červená skvrna je středem obrovské bouře hurikánového typu, která má v průměru přibližně 14 000 kilometrů a která je 28 000 kilometrů dlouhá.

Pod atmosférou z vodíku a hélia leží rozlehlý oceán kapalného vodíku a pod ním je vrstva vodíku ve velmi stlačeném kapalném metalickém stavu. Pouze v samém středu  planety je malé jádro z horniny. Podobné složení má i Saturn. Jupiter je středem své vlastní malé soustavy, která má alespoň 16 měsíců, jež kolem něj obíhají.

Čtyři největší měsíce lze pozorovat dalekohledem. Jsou to Io, Europu, Callisto, Ganymeda, který je zároveň největším měsícem sluneční soustavy. Ostatní měsíce jsou mnohem menší a nejvzdálenější obíhají retrográdně, což znamená opačně než je rotace Jupitera. Nejzajímavějším měsícem je Io. Na jeho povrchu jsou aktivní sopky, které vyvrhují roztavenou síru. Tato síra je příčinou syté, žlutooranžové barvy měsíce Io. 

SATURN

S průměrem 120 536 kilometrů je Saturn druhou největší planetou sluneční soustavy. Stavbou se podobá Jupiteru, ale je menší.  Nachází se dvakrát tak daleko od Slunce než Jupiter a kolem Slunce oběhne jednou za téměř třicet let. Je to velká plynná koule, značně zploštělá na pólech  a je tak lehká, že by mohla plavat na vodě. Kotouč Saturnu je slabě pruhovaný, s paralelními oblaky, ale ve srovnání s Jupiterem jen mírně.

Skvrny a ovály ukazují, kde jsou v atmosféře středy bouří, ve kterých větry dosahují rychlosti až 1 800 km / hod. Saturn je nejkrásnější planeta díky prstencům. Objevil je roku 1610 Galileo Galilej svým dalekohledem. Nádherný systém prstenců Saturnu měří v průměru přes 270 000 kilometrů což je  dvakrát více, než je průměr planety. Ze Země lze pozorovat tři hlavní prstence: A, B a C. Střední prstenec B je nejjasnější a od vnějšího prstence A je oddělen mezerou zvanou Cassiniho dělící čára.

Vnitřní prstenec C je sotva patrný a zcela transparentní. Vesmírné sondy objevili několik dalších prstenců a ukázaly, že všechny jsou tvořeny tisíci malými individuálními prstenci. Ty označují dráhy dlouhých řad kusů skal a ledu obíhajících planetu velkou rychlostí. Zdá se, že celý systém prstenců je pouze nanejvýš jeden kilometr silný. Saturn má přinejmenším 23 měsíců. Mezi novými měsíci, které objevily sondy Voyager, jsou tak zvané „pastýřské“ měsíce. Největším měsícem je Titan jehož průměr je 5 150 km. Teno měsíc je unikátní v celé sluneční soustavě, protože má hustou atmosféru z dusíku a metanu.

URAN

Uran je třetí největší planetou a jeho průměr činí 51 118 kilometrů. Nachází se ve dvojnásobné vzdálenosti od Slunce než Saturn a oběhne Slunce za 84 let. Uran je první planeta nalezená dalekohledem. Uran objevil 13.března 1981  William Herschel, hudebník z Hannoveru usídlený v Anglii, který se živě zajímal o matematiku a astronomii.

Oné březnové noci si prohlížel nebe vlastnoručně zhotoveným šestnácti centimetrovým dalekohledem a v souhvězdí Blíženců spatřil hvězdu, která se jevila jako zelenomodrý terč. Nejprve se domníval, že objevil novou kometu. Teprve za několik měsíců bylo zřejmé, že Herschelova kometa je nová planeta obíhající za dráhou Saturnu.  Neobvyklým rysem Uranu je rotační osa, která leží téměř v oběžné rovině, takže Uran se ve své dráze valí. Jak Uran obíhá s osou rotace  v rovině oběhu, je každý z jeho pólů 42 let ve tmě. Kotouč Uranu je rovnoměrně modrozelené barvy. Tato barva je způsobena přítomností metanu v atmosféře z vodíku a hélia.

Pod atmosférou se zřejmě nachází hluboký oceán horké vody a čpavku. Sonda Voyager 2 zjistila kolem Uranu deset prstenců a objevila deset nových měsíců. Z pěti velkých, již známých měsíců je nejzajímavějším Miranda. Jeho povrch je různorodou směsicí neobvyklých rysů. Astronomové se domnívají, že se tento měsíc srazil s jiným nebeským vesmírným tělesem a že jeho kusy se znovu spojily a vytvořily podivný povrch, který dnes pozorujeme. Všechny měsíce Uranu jsou patrně  z velké části pokryty ledem s příměsí oxidu uhličitého nebo čpavku. Vyplývá to z měření jasnosti měsíců v různých barevných oborech.

NEPTUN

Neptun je co do velikosti téměř dvojčetem Uranu, jeho průměr je pouze o přibližně 2 000 kilometrů menší. V průměru se Neptun nachází ve vzdálenosti 500 miliónů kilometrů od Slunce. Neptun byl objeven Johannem Gallem v roce 1846, který ho vypočetl z nepravidelnost (čili poruch)v dráze Uranu.Jeho oběh kolem Slunce trvá téměř 165 let.

Teprve v roce 2001 dokončí Neptun oběh, který začal v okamžiku, kdy byl objeven. Za 140 let pozorování Neptunu získali hvězdáři jen velmi hrubý obraz této planety. Sonda Voyager 2, která dorazila k Neptunu v srpnu 1989 ,poskytla první ostrý pohled na tuto planetu. Ukázalo se, že má temně modrou barvu. Neptun obíhá v hlubinách sluneční soustavy. Zatímco k Zemi dorazí sluneční světlo za osm minut, k Neptunu letí plné čtyři hodiny. Slunce by pouhým okem bylo vidět jako bod, který však Neptun osvětluje 250 krát více než Měsíc v úplňku Zemi.V atmosféře odhalil spektograf molekulární vodík a později také metan a helium.

V ovzduší je patrně také čpavek.  Kolem rovníku má dva jasné a dva sotva patrné prstence. Neptun má nejméně o šest měsíců více než ty dva (Nereida a Triton), které jsou pozorovatelné ze Země. První z nich,Triton, jehož průměr je přibližně 2 700 km, objevil už v roce 1846 William Lassel. Je to vlastně velmi zajímavé těleso. Je nejchladnějším místem v celé sluneční soustavě. Jeho teplota je -236°C. Je to narůžovělý svět posetý „sopkami“, které vyvrhují kapalný a plynný dusík, který zamrzá a vytváří podivnou sněhovou krajinu. Málo je známo o měsíci Nereidě, objeveném až v roce 1949. Pohybuje se po velmi protáhlé dráze. Jeho vzdálenost od Neptunu kolísá v rozmezí  140 000 až 9 500 000 kilometrů. Jeden oběh kolem  Neptunu trvá déle než 360 dní. 

PLUTO

Pluto, nejmenší ledová planetka a dosud nejméně prozkoumaná, oběhne kolem Slunce za čtvrt tisíciletí. Pluto byl vypočten z poruch Neptunovy dráhy. Zatímco dráhy všech planet leží téměř přesně v rovině zemské dráhy, ekliptiky, svírá s ní rovina Pluta úhel sedmnáct stupňů. V důsledku toho prochází Pluto na své pouti po obloze často daleko od ekliptiky. 20. února 1930 pořídil Clyde W. Tombought, tehdy mladý asistent na Lowwellově observatoři v Arizoně, snímek, který s konečnou platností potvrdil, že za dráhou Neptunu obíhá další planeta. Tento snímek byl pořízen jen díky  šťastné náhodě, že se Pluto  přiblížilo k ekliptice.

Má výstřední, excentrickou dráhu, takže ač je uváděn jako nejvzdálenější planeta, v určitém časovém intervalu se ocitá uvnitř dráhy Neptunu, který je pak nejvzdálenější planetou (právě teď tomu tak bylo  od roku 1979 do března roku 1999). V roce 1989, kdy se Pluto nejvíce přiblížilo ke Slunci, dosáhlo zároveň nejvyšší výšky nad úrovní dráhy Neptunu – 1,3 miliardy kilometrů. To je zhruba vzdálenost, ve které obíhá Saturn kolem Slunce.  V roce 1978 se na observatoři  ve Flagstaffu v Arizoně rozběhl program, jehož cílem bylo získat velmi přesné polohy planety Pluto. Dalekohledem se pořizovaly snímky hvězdné oblohy a okolí planety a získané desky se pak pečlivě proměřovaly. Při zpracování fotografií si pracovník observatoře James W. Christy všiml, že obraz Pluta je protáhlý.

Nemohl to být kaz v emulzi, protože nepravidelnost byla patrná na několika negativech. Jednoduchý výpočet ukázal, že rozmazání obrazu Pluta nemohl způsobit jeho vlastní pohyb po obloze během expozice. Šešulku se podařilo zjistit  i na starších snímcích. Její poloha na obvodě kotoučku Pluta se měnila pravidelně během asi 6 dnů. Bylo tedy zřejmé, že Christy objevil něco, co přímo souvisí s planetou. Mohla to být buď nějaká jasná oblast na disku, nebo měsíc. Podrobnější výpočty ukázaly, že šešulku může způsobit pouze měsíc v těsné blízkosti planety. 

Začátkem června 1978 se svět oficiálně dozvěděl, že kolem Pluta obíhá měsíc. Objev tohoto měsíce umožnil určit hmotnost deváté planety. Pro malý rozměr, velkou výstřednost, velký sklon dráhy k ekliptice a vzhledem k velikosti a blízkosti měsíce Charona ho astronomové považují za dvojitou planetku.  V minulosti byly různé názory o tom, že Pluto není planeta, ale, že je to jeden ze zatoulaných měsíců Neptunu. Je možné, že v budoucnu bude označení devátá planeta sluneční soustavy patřit tělesu, které obíhá až za dráhou Pluta. Neptun i Uran odchylky ve svých pohybech projevují a dnes již víme, že je nezpůsobuje Pluto. Na to je příliš lehký. Planeta kroužící  ve vzdálenosti 15 miliard kilometrů od Slunce může unikat zvědavým objektivům fotografických a televizních kamer.