George Gershwin
Kdo to byl George Gershwin? Gershwin byl nejslavnějším a nejbohatším americkým skladatelem. George Gershwin proslul
"mícháním" odlišných hudebních stylů jako židovské hudby, černošské hudby, jazzu, klasiky, blues a převedl je do jednoho
žánru a vytvořil tak "absolutní" hudbu.
George Gershwin se narodil v Brooklynu, v New Yorku 26.
září 1898. Své dětství prožil jako každé jiné dítě vyrůstající na začátku 20. století. Jeho otec Morris, ruský židovský imigrant,
vystřídal celou řadu zaměstnání, takže George byl přinucen se neustále stěhovat a učit se, jak bojovat o přežití. Mnoho lidí říká,
že byl velmi divoké a statné dítě, které nemělo příliš zájem o školní výuku a s tím spojené povinnosti (Schwartz 11).
V sousedství, kde Gershwin vyrůstal, byl každý, kdo se zajímal o hudbu považován za zženštilého. Gershwin proto chodil ke svým přátelům,
kteří vlastnili piana a vyťukával si tam potají populární melodie. Jednou koupili Georgovi rodiče piano pro Ira, nejstaršího syna. Jakmile
bylo piano nastěhováno do bytu, George se za něj posadil a začal hrát. Rodina žasla údivem. Nikdo neměl ani potuchy, že se George zajímal o
hudbu a učil se hrát na piano. (Adam 12:08).
Georgeovi rodiče pro něj ihned vyhledali učitele. Našli paní
jménem Greenová ze sousedství, která George za 50 centů na hodinu, učila všem hudebním stylům. Později pokračoval u pana Goldbergra, jenž
jej za hodinovou sazbu 1.50 USD zdokonaloval v operních předehrách a áriích. Když Georgeovy hudební dovednosti dosáhly úrovně svého
učitele, byl představen Charlesovi Hambutzerovi, který jej poté učil správné technice, lyrice, souzvuku a hlavně Georgovi “představil
svět" Chopina, Liszta, Dubussyho a Shoenberga (Ewen 58-60).
Pod Hambutzerovým vedením se Gershwin poctivě věnoval cvičením
a hudebním studiím a v květnu 1914 mu byla nabídnuta práce v Remickově hudebním vydavatelství v Tin Pan Alley. Gershwin s radostí přijal
šanci stát se nejmladším pianistou, který kdy byl zaměstnán ve světovém centru populární hudby. V patnácti letech tak opustil školu a
stal se “hitmakerem” - song pluggerem. (Schwartz 21).
Úkolem “song pluggera“ bylo udělat píseň nebo skladbu hitem.
Každodenně přicházely do Tin Pan Allex stovky zpěváků a herců, aby se poohlédli po nových svěžích “materiálech“. Song pluggers mohli
improvizovat a transponovat písně, aby je tak přizpůsobili, upravili pro jednotlivé zpěváky či herce. Zanedlouho, všichni směřovali ke
Gershwinovi. Gershwin byl ve své nové práci šťastný, ale požadoval více, a proto začal se skládáním (Gojowy 303).
V roce
1916 vydal svou první píseň - When You Want ´Em, You Can´t Have ´Em, When You Have ´Em, You Don´t Want ´Em." Odpovědnost za vydání
této písně byla svěřena slavné zpěvačce Sophii Tuckerové. Tuckerová slyšela Gershwina hrát tuto píseň v jeden večer v baru a zařídila
její vydání, jelikož měla ráda Gershwinovo používání neobvyklých forem a rytmu (Adam 20:22). Bylo to právě vydání své první
písně, co vedlo k setkání Gershwina se slavným lyrikem, Irvingem Caesarem.
Gershwin a Caesar se rozhodli pracovat na
muzikálu v Broadwayi. V květnu 1919 byl dokončen a La La Lucille měla svou premiéru. Po velkém úspěchu muzikálu La La Lucille začal
Gershwin společně s Caesarem pracovat na dalším projektu. Stačilo jim deset minut, aby složili song nazvaný Swannee (Ewen 73). Al Jolson
slyšel jeho melodii na jedné party a zalíbila se mu do takové míry, že ji včlenil do svého představení Sindibad v newyorské Winter Garden.
Píseň měla obrovský úspěch a prodalo se jí přes dva miliony kusů kopií po celém světě a zároveň Gershwinovi a Caesarovi vydělala přes
10.000 dolarů (Gojowy 303)!
Od roku 1920 do 1924 byl Gershwin najat ke složení hudby pro nový muzikál na Brodwayi jménem The
George White Scandals. Napsal také mini operu, jejíž představení trvalo dvacet minut, ale ihned po premiéře, byla její představení
pozastavena, protože se u ní nečekal nijak zvlášť velký úspěch.
Paul Whitman, jeden z největších jazzových hudebníků
všech dob, byl dirigentem Gershwinova neúspěšného pokusu v opeře. Whitman byl nadšen Gershwinovým používáním jazzu v melodii, souzvuku a
rytmu, a proto mu navrhnul, aby pro něj napsal "hudební kousek", který by obsahoval pouze jazz. George se rozhodl napsat koncert pro dva
piana, ale brzy se od toho záměru odklonil a zapomněl na něj. Jednou ráno vzal noviny a přečetl si, že jeho nejnovější dílo má mít za
dva dny premiéru na koncertu v Aeolian Hall, a tak se tedy dal do práce a během dvou hodin byla skladba hotová (Adam 35:19).
12. února 1924 se konal koncert nazvaný “An Experiment in Modern Music“, který měl představovat jazz ve všech jeho formách
(Schwartz 73). Publikum bylo tvořeno řadou společenských a aristokratických osobností jako např. Stravinsky, Chrysler, Rachmaninoff a
Stakowsky. Program byl však velmi dlouhý a nudný (Smith Lecture). Na konci 23. skladby bylo publikum již velmi podrážděné a neklidné. Poté
však klarinet začal štěbetat úvodní část Rhapsodie in Blue. To upoutalo pozornost publika a odměnou byl bouřlivý potlesk. S tímto výkonem
se Gershwinovi a dalším americkým skladatelům otevřely brány ke světovým koncertním halám. Nikdo dosud nebral Američana tak vážné,
jako od chvíle, kdy Gershwin použil svůj jedinečný styl skládání k vytvoření tohoto díla (Smith Lecture).
Když se
rozšířila Gershwinova sláva i bohatství, zformoval se i jeho společenský status. Začal se objevovat na všech pozvánkách pro večerní
párty. Konec konců, "Večer s Gershwinem byl Gershwinův večer" (Peyser 151). Začal měnit svůj styl odívání, mluvy a chování,
aby se přizpůsobil a "zapadl" do nové společenské třídy svých přátel. Největším Gershwinovým přítelem byla Kay Swiftová.
Nikdo přesně neví, jak blízcí přátelé oba byli, ale trávili společně každou možnou chvíli a složil pro ni také jednu píseň (Adam
6:19).
V roce 1924 byli George a Ira Gershwinovi pověřeni složením scénické hudby pro muzikál jménem Lady Be Good. Tento
muzikál byl o dvou sourozencích – bratrovi a sestře, které hráli Fred a Adele Astaire. V tomto muzikálu se mimo jiné objevily dvě písně
- The Man I Love a Fascinating Rhythms. Byly vylíčeny jako plné...."troufalých, živých, vynalézavých a originálních nápadů!
(Schwartz 119). Tato hudba přinesla do populární hudby novou sofistikaci a vytvořila pevný svazek mezi Georgem a Irem, kteří byli nerozluční
přátelé až do Georgovy smrti.
George a Ira skládali nové písně každý den. Gramofon začal nahrazovat válce do piana, což
ještě zvýšilo Georgovu slávu. S prodejem nahrávek byl spojen také větší příliv peněz a poskytování autorských práv. Finanční
situace umožňovala Georgovi a Irovi koupit pro celou rodinu pětipodlažní cihlový dům s vlastním výtahem. George si rovněž mohl dovolit
sbírat obrazy a jiná umělecká díla a dokonce několik obrazů namaloval i on sám (Peyser 200).
V roce 1925 měl v Carnegie Hall
premiéru Gershwinův “Concerto in F“, jenž byl zahrán Newyorským symfonickým orchestrem. Gershwin se stal nejslavnějším skladatelem 20.
let 20. století (Ewen 201).
O rok později, v roce roce 1926, mělo premiéru Gershwinovo dílo “Oh Kay“, které bylo věnováno
Kay Swiftové. Byl to asi Georgův a Irův společný největší úspěch. Zpěvu se ujala Gertrude Lawrence a zazářila v písních “Someone To
Watch Over Me“, “Clap Your Hands“, a “Do Do Do“. V tomto díle Gershwin přetvořil obyčejný hudební "materiál" ve vtipné a
zapamatovatelné písně (Adam 22"47).
9. března 1928 Gershwin navštvívil poprvé Evropu. V Evropě Gershwin představil svá
díla “Rhapsody in Blue“ a “Concerto in F“. Obě skladby byly velmi dobře přijaty a vedly k seznámení se s váženými skladateli jako
Ravelem, Poulencem a Prokofievem. Gershwin měl zájem stát se žákem slavné pianistky Nadie Boulangerové, ale ta jeho nabídku odmítla a George
a Ira se vrátili do Ameriky.
Při jejich návratu, Gershwin vytvořil koncept několika melodií, jež nakonec přetvořil do
skladby "An American In Paris". Toto dílo vyznačil pro standardní orchestr a k němu navíc přidal tři saxofony a čtyři rohy (Peyser
227). Skladba byla popisována jako vyjádření nálady "nového" světa. Kritici toto dílo neměli příliš v lásce, ale publikum
jej zbožňovalo.
Gershwinovy další dva muzikály byly politickými satirami, ačkoli sám Gershwin se v politice nijak
neangažoval. “Strike Up The Band“ je cynický protiválečný příběh snažící se o uklidnění národní hysterie. Američtí výrobci
sýrů jsou “ve válce“ se Švýcarskem kvůli ceně dováženého švýcarského sýru. "Of Thee I Sing" byla další satira, která
podávala velmi drsný pohled na americký život během velké hospodářské krize a dívala se na možnost vzniku diktatury v USA. Hudební
ztvárnění získalo Pulitzerovou cenu, což nikdo před tím nedokázal (Adam 37:33).
V roce 1930 odjel Gershwin se svým bratrem do
Hollywoodu, aby napsali hudbu k filmu "Delicious". Gershwin se stále chtěl stát úspěšným filmovým skladatelem, a proto se v
Hoolywoodu usadil a pokračoval v psaní hudby pro tři další filmy - "Damsel In Distress", "Galdwin Follies" a "Shall We
Dance" (Schwartz 219). V roce 1931, se Gershwin vrátil do New Yorku a napsal "Second Rhapsody". Premiérově byla zahrána Bostonskou
symfonií s Gershwinem jako sólistou. Podle jeho mínění to byla nejlepší skladba, kterou kdy vytvořil (Smith Lecture). Přemíra sebedůvěry
vedla Gershwina k vytvoření něčeho, co dosud ještě neudělal, a to složení klasické opery.
Během studií jazzu se Gershwin
začal zajímat o černošskou kulturu. V roce 1934 se vzdálil od centra dění a na jistou dobu se usadil v malé chatě v Jižní Karolíně a po
21 měsících složil "Porgy and Bess". Byla to vůbec první opera obsahující černé dědictví - jazz a blues.
Nabídky z Metropolitní opery se jen hrnuly, ale Gershwin je odmítl, protože mu nemohly slíbit obsazení hlavních rolí černoškými
umělci (Gojowy 304). Takže premiéru si tato opera odbyla v Boston´s Colonial Theater dne 30. září 1935 (Schwartz 257). Newyorští
kritici se vyhýbali jeho netradičnímu použití jazzu a blues v opeře, ale publikum bylo úplně šílené a to jediné ho zajímalo. Byly tam
jisté smíšené pocity o životním stylu černochů, který byl zobrazován z pohledu bělocha, ale opera měla jednoznačný hudební úspěch
(Adam 45:55). Toto dílo obsahovalo to všechny základní prvky; dramatičnost, provedení, vyvrcholení, sdělení a talent. Budoucí úspěch
opery byl zaručen patnáctiminutovým mohutným aplausem po představení.
Dílo "Porgy a Bess" zase umožnilo
Gershwinovi sloučit jeho dvě nevášnivější lásky - pupulární a vážnou hudbu. Pro obrovském úspěchu "Porgy a Bess" se Gershwin
vrátil zpátky do Californie. Chtěl tam relaxovat a užívat si slunce a psát hudbu jen pro sebe. Byl ale nešťastný, protože pouze písně,
které mohl psát nestačily na "velké plátno". Plánoval si proto, že se po pár představeních vrátí do New Yorku. Do jeho života
ovšem zasáhla tragická událost (Ewen 291).
V únoru 1937, když právě sólově koncertoval v Los Angeles, najednou ztratil
vědomí. Několik dnů poté stále trpěl závratěmi, bolestmi hlavy a dalšími zdravotními potížemi (Schwartz 299). Byl proto odvezen do
nemocnice a krátce nato mu byla sdělena krutá diagnózna - nádor na mozku. Z nemocnice volal své rodině a přátelům a sdělil jim, že
půjde na operaci, která by měla nádor odstranit, a že zanedlouho bude zpátky doma (Adam 50:53). Dne 11. července 1937 George Gershwin zemřel
během operačního zákroku.
Hudební svět byl ztrátou jednoho z největších světových skladatelů doslova
šokován. Gershwin měl ve své duši vášeň, nadšení, jenž proudilo prostřednictvím jeho hudby k srdcím posluchačů. "Stejně
jako vzácná květina, která kvete jen velmi zřídka, představoval Gershwin originální a vzácný fenomén" -- Leonard Bernstein
1. Ewen, David. A Journey to Greatness. New York: Henry Holt and Company, 1986.
2. George Gershwin Remembered. Dir. Peter
Adam. Writer Peter Adam. Commentary Clarke Peters. BBC TV, 1987.
3. Gojowy, Detlef. “George Gershwin.” New Grove Encyclopedia of
Music. 1980.
4. Peyser, Joan. The Memory of All That. New York: Simon and Schuster, 1993.
5. Rowley, Eric. George Gershwin
“The Early Years.” 1997.
*http://www.Chuckever.aol.com* (17 March 1998).
6. Schwartz, Charles. Gershwin: His Life and
Music. Indianapolis: Bobbs-Merrill Company, Inc., 1973.
7. Smith, Tony. “Music History: George Gershwin.” Northwestern State
University. Natchitoches,
duben 1997.
Zones.sk – Zóny pre každého študenta