Antonín Dvořák

Antonín Dvořák

Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi nad Vltavou. Jeho otec byl řezník a hostinský, což v tehdejší době nebylo povolání příliš výdělečné. Proto také Antonín neměl jednoduché začátky. Rozhodně u něj nelze říci, že by jeho pozdější úspěch pramenil z velkého mejetku. Jeho otec ho chtěl vychovat k obrazu svému, a tak ho nechal vyučit řezníkem. 

Protože však byl Dvořákův hudební talent naprosto očividný, začal se malý chlapec učit hrát na housle. Postupem času si své vzdělání prohloubil studiem u učitele hudby Antonína Liehmanna ve Zlonicích. V letech 1857 – 59 studoval hudbu na varhanické škole v Praze. Zároveň však byl členem orchestru Cecilské jednoty, kde hrál na violu.

Zde měl možnost poznat díla Schumannova, Lisztova a Wagnerova. V těchto letech se Dvořák nadobro přestěhoval do Prahy. Nakonec byl nucen jedenáct let jako violista hrát v Komzákově kapele. S ní v roce 1862 přestoupil do orchestru Prozatimního divadla. Zajímavé je, že zde v letech 1866 – 1871 hrál pod vedením Bedřicha Smetany.

Protože měl Dvořák stále nedostatek peněz a studium na poměrně kvalitních školách přeci jenom nebylo levnou záležitostí, musel si přivydělávat doučováním nepříliš talentovaných mladých slečen, které pocházeli většinou z bohatých rodin. Jeho finanční situaci stěžovalo také to, že v té době již měl založenu vlastní rodinu. Také hrával na varhany v kostele u svatého Vojtěcha na Novém Městě (1874 – 1877), i když mzda za tuto práci opravdu nebyla vysoká.

Přesto, že Dvořák viděl, že hudba není příliš výnosné povolání, a že hodně peněz vydělává jenom hrstka šťastlivců, nenechal se nepřízní doby odradit a toužil se stát profesionálním skladatelem. Jeho duše byla plná hudby. Chtěl celému světu dokázat, že i malý český národ může tvořit velkou hudbu. Začal se více věnovat komponování skladeb, což mu znemožňovalo si vydělávat peníze. Po pět let proto žil pouze z ubohého státního stipendia. Komponoval vše – od symfonií a oper, písní a komorních skladeb až po duchovní tvorbu oratorního a kantátového zaměření.

Pak se stalo to, co většinou vídáme pouze v pohádkách. Po prostudování jeho děl se člen stipendijní poroty, vídeňský mistr Johannes Brahms, rozhodl tehdy třicetisedmiletému Dvořákovi pomoci. Doporučil ho jako mimořádně talentovaného umělce svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína. Když krátce nato vyšly jeho skladby Moravské dvojzpěvy a čtyřruční klavírní Slovanské tance, měla tato díla takový úspěch, že se Dvořák stal slavným a vyhledávaným umělcem takřka přes noc.

Od této chvíle začaly jeho skladby hojně pronikat do zahraničí. Jeho díla začala vycházet i u Novella v Londýně. Dvořák se také stále častěji věnoval dirigentské činnosti. Byl umělcem velice skromným, nábožensky hluboce založeným, miloval přírodu (jeho láskou byli holubi). Byl však zároveň i obdivovatelem civilizačního pokroku, odtud pocházela jeho láska k lokomotivám a parolodím. Obdivoval také ruch velkých měst, i když čas od času právě od něj utíkal, aby se mohl schovat do neposkvrněné venkovské zeleně. Mnoho jeho přátel se shodlo na tom, že ať se Dvořák dotkl kteréhokoli hudebního oboru, vždy vzniklo dílo naprosto originální.

V roce 1890 Dvořák byl jmenován profesorem skladby na konzervatoři v Praze. Vyučil zde několik mistrů příští generace (Josefa Suka, Oskara Nedbala či Julia Fučíka). O dva roky později byl pozván na Národní konzervatoř v New Yorku, aby zde vychovával a usměrňoval mladé začínající umělce. Asi jako jediný skladatel v Evropě dostal možnost Američanům ukázat, jak komponovat, aby i jejich hudba měla národní ráz. Za názorný příklad samozřejmě zvolil hudbu slovanskou. V letech 1892 – 1895 působil Dvořák na této konzervatoři jako její ředitel. Slávu si Dvořák zajistil také v Anglii, kterou si podmanil svými vokálně instumentálními skladbami (kantáta Svatební košile, oratorium Svatá Ludmila, Reqviem).

Antonín Dvořák zemřel 1. května 1904 v Praze. Dvořákovo dílo lze rozdělit do několika etap. Jeho první skladby vznikaly v šedesátých letech devatenáctého století. V této fázi Dvořák čerpal z děl tehdy asi nejvyhledávanějších umělců Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta.

Druhá etapa jeho umělecké tvorby trvala v letech 1870 – 1872. V této době na Dvořáka nejvíce zapůsobili skladatelé Ferenz Liszt a Richard Wagner. Ve svém třetím období skládal hudbu především na vlastenecké náměty. V jeho díle je také cítit vliv Smetanův. První skladba tohoto období je Hymnus z básně Dědicové Bílé Hory. Je to jeho první dílo, které sklidilo veřejné ocenění. Zanedlouho poté, co se ledy prolomily a veřejnost se začala o Dvořáka více zajímat, vydal i své slavné dílo Stabat mater.

Další částí jeho tvorby je takzvané moravské období, pod jehož vlivem byl Dvořák od roku 1870. V tomto období vznikly slavné Moravské dvojzpěvy, na kterých je patrné, že Dvořák začal svoji tvorbu obohacovat o některé modální a harmonické postupy. Od roku 1878 trvalo takzvané slovanské období. V něm Dvořáka provázela myšlenka vzájemnosti všech slovanských národů a to je znát i na jeho hudbě, která čerpá z rozmanitých slovanských kultur (díla: Slovanské rapsódie, Smyčcový kvartet Es dur, Smyčcový sextet A dur, Klavírní trio "Dumky" a další). Tyto prvky můžeme pozorovat i na jeho skvělém díle Slovanské tance.

V osmdesátých letech devatenáctého století byl Antonín Dvořák na vrcholu svých tvůrčích sil. Rozvíjel vlasteneckou a slovanskou linii a prohluboval svou skladatelskou osobnost. Komponoval hlavně velké hudební stavby.
 Další fází Dvořákova díla bylo takzvané americké období. Působily na něj bezprostřední a pro něj uchvacující dojmy z pobytu v New Yorku. Do české hudby vnesl některé prvky černošského spirituálu a indiánského folklóru (díla: Devátá symfonie Z Nového světa, smyčcový kvartet F dur, smyčcový kvintet Es dur, Suita A dur a další). Poslední Dvořákovo tvůrčí období trvalo od roku 1896. Jeho hudba z tohoto období se vyznačuje barvitým a lyrickým projevem. Působily na něj české báje a pohádky (hlavně Erbenovy).

Nejznámější díla této doby jsou Čert a Káča a Rusalka. V tomto období Dvořák komponoval především opery (Jakobín, Čert a Káča, Rusalka, Armida).
 Antonín Dvořák napsal samozřejmě mnohonásobně více děl, ale myslím, že je zbytečné je zde vypisovat. Je jisté, že Antonín Dvořák a Bedřich Smetana byli jedni z největších umělců v Čechách, jaké kroniky pamatují. Měli mnoho společného, ale v mnoha věcech se zásadně lišili. Zdánlivě žili ve stejné době, ale rozdíl jejich věků (sedmnáct let) znamenal v oněch bouřlivých časech hodně.

Smetana prožil svůj život převážně v době, kdy se s obrodou českého národa teprve začínalo, a také se jí sám zúčastnil. Jeho díla se snažila pozdvihnout morálku lidu a jeho cílem bylo vytvářet skutečně ryze národní hudbu. V době revoluce byl Antonín Dvořák ještě malé dítě, nemohl se jí tedy přímo účastnit. Jeho hudba měla pojmout celý problém nedobrých vztahů mezi lidmi daleko globálněji: chtěl vytvořit pevnější a lepší vztahy mezi všemi slovanskými národy. Jeho hudba byla také pestřejší a rozmanitější.

I životní osudy obou skladatelů jsou odlišné. Společnou měli chudobu v mládí, těžké začátky a ochotu pro český národ trpět. Potom se ale Dvořák náhle stal vyhledávaným umělcem a pozvání do Ameriky ještě zvýšilo jeho prestiž. Dožil jako šťastný a poměrně bohatý člověk. Smetanu již od útlého věku provázeli těžké rány osudu. Časté skony jeho příbuzných ho museli velice poznamenat. Poslední kapkou pro něj asi byla ztráta sluchu. To, že poslední okamžiky svého života prožil v bolestech a depresích, jen charakterizuje jeho neveselou životní dráhu.

I když oba skladatelé používali různé hudební prostředky, jejich cíl by velice podobný – zlepšit pověst českého národa a dopomoci mu k rychlejšímu kulturnímu rozvoji. Neměli bychom proto dávat větší nebo menší zásluhy ať už tomu či onomu skladateli.