Krajina mých snů (Umělecký popis)

Krajina mých snů, v níž bych chtěl strávit nejkrásnější den svého života. (Umělecký popis)

Přibližně před rokem jsme byli s přáteli v Jeseníkách. V plánu jsme měli přechod po hřebenu ze Skřítku na Ramzovou. Spali jsme kde se dalo. Na poslední večer nám Goro sliboval nocleh ve srubu postaveném kdesi hluboko v lese mimo veškerou civilizaci. 

Na místo jsme dorazili po setmění. Srub se stojí na nevysoké skalce daleko od okraje lesa. Mírně prokácené okolí tvoří jakousi paseku. ObrazekMěsíc, jenž byl zrovna v úplňku, se zrcadlil v maličké tůňce pod skálou. Z tůně se klikatí maličký potůček. Všude okolo mě rostě taková zvláštní tráva. Krásná, hebká. Ve svitu měsíce vypadá jako rusalčiny vlasy.

Na břehu jezírka najdete malé ohniště obložené opálenými kameny. Rozdělaný ohýnek plápolá a provoní okolí vůní hořícího dřeva. Paseka se zabarví do oranžova. Stíny okolních stromů tvoří prapodivné obrazy. Kouzelné, ale strašidelné. Až mi z nich jde mráz po zádech. Z lesa se line houkání sýčka, les šumí a kdesi v dáli štěkají vlci. Krajina se chystá spát.

Úplně jiný nádech má krajina ranní. Stojí za to přivstat si na východ sluníčka. Stejně jako měsíc se odráží na hladině a vytváří různé výjevy. Odraz je teď ale ostrý, až oslepující. Nad hladinou se klene obloha bez mráčku. Tráva, posypaná perlami rosy, vypadá v odlesku jako diamantová korunka královny krásy. Nejhezčí pohled je však na dřevostavbu na skále.

Opracované masivní klády Obrazekpečlivě poskládané na sebe tvoří maličkou místnůstku s jedním oknem a dveřmi. Sedlové střeše vévodí komín, jako třeba nos vévodí obličeji. K jedné stěně přiléhá maličká lavička. Usednu-li na ni mám celou paseku jako na dlani. Ranní pohodu navozuje cvrlikání ptáčků. V potůčku rejdí různobarevné rybky. Porok vypadá jako v nějakém velkém přírodním akváriu. Voda zurčí, přeskakuje přes kamínky, vyplavuje každou skulinku.

Někde také kuňká žabka. Na břehu roste spousta chráněných květin. Zvonce modrých hořců, které jsou ve znaku srubu najdeme na každém kroku.Občas mi připadají jako modrá záplava, takové moře modrých květů, ve kterém se žluté kvítky pampelišek, či bílé kvítky kopretin úplně ztrácejí. Listí stromů šelestí v lehkém vánku. Často se stává že přímo přede mnou proběhne nějaký ten králík, ba dokonce se mi tváří v tvář pase srnec či jelen.

Snad nejkrásnější pohledy se namanou v podvečer při západu slunce. Obloha se zbarví do červena, jako by po náročném dni krvácela. Obarví nejen špičky stromů, ale také  jezírko háže barevné odlesky na své okolí. V takových chvílích nejraději chodím do nedaleké  zříceniny nějaké stavby. Snad hájenky. Zbarvené sluneční paprsky odrážející se v polorozpadlých zdech dávají stavení osobité kouzlo. Přesně ve středu jedné z místností roste statný strom. Jeho koruna tyčící se nad siluetou domu působí trošku vtipně nebo možná smutně. Atmosféru večera dolaďuje bzukot cvrčků. Prostě úplná romantika lepší než s filmů.

Toto místo mám rád nejen pro tu krásnou krajinu, ale spíše proto, že je tu klid, že těmito místy neprojde, jak je rok dlouhý, lidská noha. Strávil jsem tu spoustu krásných dnů, ale myslím, že žádný z nich nebyl ještě nejkrásnější a doufám, že ten nejlepší den ve svém životě strávím zrovna zde – v krajině mých snů, která se proměnila ve skutečnost.