Můj koníček a já aneb jak jsem se učil jezdit na kole

Můj koníček a já aneb jak jsem se učil jezdit na kole

(ze soukromých  vzpomínek nejmenovaného studenta)

Každý z nás má jistě nějakého koníčka. Nemyslím tím, že doma v obýváku chová arabského plnokrevníka nebo huculskou klisnu. Tím koníčkem myslím nějakou zálibu. Je to fajn, když každý o svém volném čase dělá, co má rád a co ho zajímá. Pokud to ovšem není jen bezduché paření na počítači nebo čumění na bednu. Asi se budete ptát, co dělám já? Co?

Když už jsem to tak nakousl? Tož já mám hned několik zálib, které se dají chvílemi přirovnat aspoň trochu k lidské činnosti a  ne k pouho pouhému válení se na gauči a pojídání čipsů při sledování jedné nejmenované, nekonečné české telenovely, či dívání se na uhozené reality šou dvou konkurenčních televizí.

Tak tedy začnu od začátku. Když jsem byl malý. Tolik zase ne, ale asi tak takhle, dejme tomu. Byl jsem docela živé dítě. Běhal jsem po dvorku jak splašený mustang, což mělo za následek četné pohmožděniny, krevní podlitiny a boule po celém těle.

Pletl jsem se každému pod nohy a stále někoho otravoval, aby si se mnou hrál, jelikož se mnou cloumala veliká nuda. Já osobně jsem se nejvíce těšil na to, až budu umět jezdit na kole. A to sám! Pravda, tříkolku jsem v té době zvládal bravurně. Dokonce i na kolo jsem se odvážil usednout a nějaký ten metr sám ujet, ale vzadu to mělo taková ta podpůrná kolečka, jestli chápete. A to nebylo vono. Pak nadešel ten čas.

Můj otec mě vzal s sebou do dílny. Vzal montážní klíč číslo 13 a ta dvě kolečka vzadu na kole mi sundal. Nedočkavě jsem se vrhl ke svému, teď už opravdovému kolu, jsa jej okamžitě vyzkoušet. Usedl jsem za řídítka kola značky Liberta ve stylu á la Choper, na kterém se naučili jezdit oba moji starší sourozenci, a šlápl do pedálů.

Asi víte, co následovalo. Normálně jsem se na něm vysypal, jak pytel písku. Nechápavě jsem se otočil na svého otce žádajíc po něm vysvětlení. „Musíš se naučit držet balanc.“ Jemu se to snadno řekne, ale mě těžko dělá. Zkusil jsem trochu škemravě svého tatíka požádat, aby mi ta kolečka přimontoval zpátky. Jeho rázné „ne“ mě až polekalo. „Od čeho máš sourozence? Anča tě naučí jezdit na kole.“

A tak mě milá sestra, ne moc nadšená, vzala za ruku. Já vzal kolo, za řídítka samozřejmě, a vyrazili jsme na vedlejší silnici, kde v té době projelo auto jednou za uherský rok, a to sanitka nebo pohřebák. Teď se tato silnice proměnila ve cvičnou jízdní dráhu.

Musím se pochválit, když to neudělá nikdo jiný, že jsem dělal velké pokroky. Asi druhý den mi sestra takřka vlastní povídá:„Klidně jeď, neboj se. Já tě budu držet vzadu za sedačku.“ Tak teda jo. První metr, druhý metr, třetí,.. už jsem jel docela rovně a lehce, jako bych jezdil od mala. Nabral jsem docela slušnou rychlost, za kterou by se nemusel stydět žádný žokej, když vbíhá se svým koněm do finiše Velké pardubické.

A vtom se to náhle stalo. Napadla mě ta blbost, ohlédnout se. Sestra za mnou neběžela, jak slíbila(lhářka), ale dívala se na mě z veliké dálky. Já se vám lekl jak kapr na suchu, zpanikařil, řídítka se mi sama od sebe stočila a už jsem se válel v prachu. Pardon, ve štěrku a škváře. Dnes s odstupem času si vzpomínám na slova poručíka Čaligy z Černých baronů: „…a rypákmi budetě ryť zeměguli jako červené myši!“ Já se sice nesnažil svým nosem zorat asfaltový povrch silnice, zato moje kolena překračovala plán o 45 %.

Táhla se za mnou krvavá šmouha, jak kdyby tudy proběhlo postřelené prase. Z jablka v koleně jsem měl kompot a řval jsem jako tur. Než jsem dopajdal nějakých sto metrů domů, věděla celá ves díky jedné sousedce, které se ne neprávem říká místní rozhlas, že jsem se učil jezdit na kole a z první lekce jsem si odnesl poučení, jak správně brzdit kolenama.

Doma mi matička starostlivá mé těžké zranění zručně ošetřila a obvázala gázou. Dne následujícího se z našeho statku ozýval řev jak při vraždění neviňátek, páč mi gáza stačila za noc zarůst do masa a tatík mi ji ráno zase vytrhával.

Navzdory všem překážkám, které mi osud, blbá náhoda a občas i kamarádi nastrčili do cesty, kolo a cyklistika s ním související se staly jednou z mých zálib.